ARCHIV RSČR

VYBRALI JSME PRO VÁS

Rozhodčí řízení a komunitární právo

Praha, 04.07.2006 (ibra)

Prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander J. Bělohlávek, Dr.h.c*

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů aplikovatelný na širokou škálu majetkových sporů znamenal zcela jednoznačně přerod v tuzemském právu v oblasti tzv. alternativních způsobů řešení.

Rozhodčí řízení, které bylo před rokem 1995 po dlouhá léta v České republice doménou výlučně zahraničního obchodu, dostalo zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), s účinností právě od 1. ledna 1995 zcela nový rozměr. Jeho aplikovatelnost na širokou škálu majetkových sporů (s výjimkou sporů v souvislosti s konkursem a vyrovnáním a těch sporů, u nichž není možno v řízení před soudem uzavřít smír) jak s tzv. mezinárodním prvkem, tak i bez mezinárodního aspektu (tj. včetně tzv. „tuzemských sporů“) znamenala zcela jednoznačně přerod v tuzemském právu v oblasti tzv. alternativních způsobů řešení (ve světě označovaných jako tzv. „Alternative Dispute Resolutions“, tedy „ADR“), které ve světě nabývají rovněž značného rozmachu.[1] Je nutno ovšem poznamenat, že u nás je rozhodčí řízení stále ještě chápáno jako jakási konkurence soudního systému. Důvod je nasnadě.

S ohledem na situaci v tuzemském soudnictví způsobenou řadou jistě jak objektivních, tak i subjektivních důvodů (tato otázka, byť nepochybně zajímavá, není a nemůže být předmětem tohoto příspěvku, neboť by zcela jistě překročila rámec jeho určení a zaměření) je totiž rozhodčí řízení nepochybně rychlejší a poměrně flexibilnější než řízení před soudem, byť pokud jde o základní procesní principy, mají jak občanské soudní řízení, tak i řízení před rozhodci, drtivou většinu společných rysů. Toto nazírání je však zcela jednoznačně mylné. Rozhodčí řízení není a nemůže být žádnou „konkurencí“ řízení soudnímu, nýbrž v řadě aspektů je projevem pokročilejšího právního vědomí a snahou podpořit řešení sporů alternativními metodami, a to za pomoci soukromoprávních subjektů, kterými rozhodci jsou. Bohužel stále ještě nelze hovořit o dostatečném uvědomění ve zmíněném smyslu. Rozhodčí řízení je jen jedním, byť zřejmě i ve světě doposud převládajícím, typem ADR.

V zahraničí pak značnou popularitu již po dlouhá léta požívá například mediace jako určitý druh smírčího řízení vedeného za pomoci soukromoprávních subjektů vyznačujících se značnou vážností a především důvěrou stran sporu. Určitou obdobou mediace, ač vedené za podpory soudů, je i smírčí řízení ve smyslu ustanovení § 67–69 OSŘ. S ohledem na to, do jaké míry se tohoto institutu využívá, přičemž jde jen o zcela ojedinělé případy, nelze pravděpodobně u nás v dohledné době očekávat ani zvýšení zájmu o mediaci vedenou soukromoprávními subjekty jako o zmíněný typ ADR. Ostatně této situaci svědčí i skutečnost, že naprostá drtivá většina případů rozhodčího řízení je vedena na základě rozhodčích smluv ve formě rozhodčích doložek (tj. rozhodčích smluv uzavíraných pro případ možného budoucího sporu souvisícího s právních vztahem), a nikoliv na základě smluv o rozhodci (tyto je možno uzavřít pro případ konkrétního existujícího sporu). V každém případě vzrůstající počet případů projednávaných u nás před rozhodci svědčí o zájmu o tuto formu řešení sporů.

Jak bylo výše zmíněno, až do konce roku 1994 bylo rozhodčí řízení určeno výlučně pro projednávání a rozhodování sporů v zahraničním obchodě a v souvislosti s ním. Toto ostatně bylo též výsledkem mezinárodního postavení Československa po roce 1948, kdy z důvodů politických nebylo možno a priori připustit k projednávání majetkových sporů pravomoc a příslušnost cizozemských soudů jako projevů státní moci jiné země s účinky pro Československo, byť na druhou stranu ani Československo jako příslušník tehdejšího východního bloku nemohlo existovat zcela izolovaně od ostatního světa a bylo značně závislé na realizaci zahraničně obchodních vztahů. Zahraničnímu obchodu však musela být poskytnuta i podpora v podobě vhodnému způsobu řešení sporů z těchto vztahů vyplývajících, přičemž tradičně jedinou možností bylo svěřit rozhodování takových případů soukromoprávním subjektům, tedy rozhodcům. Zatímco tak Československo mimo několika málo výjimek v oblasti majetkových sporů absentovalo u mezinárodních aktivit podporujících vzájemné uznávání a vykonatelnost soudních rozhodnutí, od počátku se velmi aktivně účastnilo všech iniciativ oblasti podpory uznávání a výkonu zahraničních rozhodčích nálezů. V oblasti právních vztahů s mezinárodním prvkem je pak současná situace v plné míře ovlivněna právě popsaným dřívějším vývojem.

Nyní je však zapotřebí nahlédnout na rozhodčí řízení též z jiného úhlu pohledu, a to z pohledu práva ES, kterým – byť pro Českou republiku není doposud závazným – je současná legislativa v plném rozsahu ovlivněna. Některé názory hovoří o tom, že právě přistoupením k Evropským společenstvím ztratí rozhodčí řízení v České republice, minimálně pak v souvislosti se spory s mezinárodním prvkem, na svém významu. Důvodem je existence především dvou úmluv, které by se mohly a měly po takovém přistoupení stát pro Českou republiku závaznými, a to především Úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 27. září 1968 (tzv. Bruselská úmluva)[2] a Úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 16. září 1988 (tzv. Luganská úmluva).[3]

Zatímco první z uvedených úmluv je otevřena výlučně pro smluvní strany ES, druhá z nich je určena zásadně pro všechny členy ES a současně ESVO, jako tzv. kmenové státy a se souhlasem všech těchto kmenových států i jiným zemím, které budou některou (či některými) z kmenových zemí přizvány. Takto byly ze zemí bývalého východního bloku pozvány například Maďarsko, Česká republika a Polsko. Zatímco proces přistoupení Polska byl realizován nesmírně rychle a Polsko je po pouhých dvou letech příslušného řízení již od r. 2000 účastníkem Luganské úmluvy, Maďarsko, pozvané Rakouskem již počátkem 90. let, a Česká republika, pozvaná k účasti rovněž Rakouskem ve druhé polovině 90. let, na své přijetí neustále čekají, přičemž některé země takové přistoupení blokují. Ani výše uvedené evropské smluvní akty garantující vzájemnou vykonatelnost soudních rozhodnutí však v zemích ES, resp. též ESVO, jak ukazují odpovídající zkušenosti, neznamenaly odvrat od rozhodčího řízení, naopak je možno říci, že zájem o náhradní způsoby řešení sporů včetně rozhodčího řízení i v těchto zemích stoupá.

Důvodů je několik. K těm hlavním by bylo možno uvést právě výše zmíněnou rychlost řízení. O poměrně značné oblíbenosti ostatně svědčí i novější legislativa v některých evropských zemích. Ostatně nemusíme chodit daleko. Poslední, nedávno schválená a doposud nejrozsáhlejší novela civilního procesního řádu Rakouska[4] pojednávající o rozhodčím řízení v ustanoveních § 577 a n.[5] si mimo jiné klade za cíl podporu rozhodčího řízení jako osvědčeného nástroje mimosoudního řešení sporů poskytujícího jak vysokou míru právní ochrany, tak i širokou právní jistotu. Jde současně o řešení po stránce nákladů výhodné, nebyrokratické a garantující v konkrétním případě autonomii stran.[6] Rakouský zákonodárce v této souvislosti sám označuje rozhodčí řízení za konkurenci řízení před soudy (byť v tomto směru nemůže autor tohoto příspěvku, jak již výše uvedeno, souhlasit), přičemž[7] o to více hájí a poskytuje garanci toho, že pravomoc rozhodců k rozhodování sporů je možno založit jen na základě absolutní dobrovolnosti stran. Současně však zákonodárci našich jižních sousedů s ohledem na posílení profesionality rozhodců a rozhodčího řízení podporují konstituování rozhodčích soudů, a to především při advokátních komorách a v rámci komor notářů.[8]

V souvislosti s rozhodčím řízením je však nutno položit si otázku, do jaké míry ovlivňuje či může ovlivnit tuto oblast komunitární právo, které již po několik let tak silně a současně intenzivně (pokud jde o kvantitu nejrůznějších legislativních počinů) bez možnosti širší odborné diskuse ovlivňuje i naší legislativu, a to – bohužel dlužno poznamenat – často i na úkor kvality. Na první pohled zní odpověď na tuto otázku negativně, resp. tak, že právo ES oblast rozhodčího řízení výslovně neupravuje. Přesto existuje několik oblastí, které s rozhodčím řízením úzce a velmi významným způsobem souvisí. Vztah mezi rozhodčím řízením a komunitárním právem je možno interpretovat na příkladu vztahu rozhodovací praxe rozhodců a Soudního dvora Evropských společenství. S ohledem na svou nadřazenost a přímý efekt komunitární právo tvoří integrální součást právního řádu každého členského státu a jako takové může a musí být aplikováno též rozhodci.[9] V rámci pojednávané problematiky si pak zvláštní pozornosti zaslouží především výklad čl. 177 smlouvy o Evropských společenstvích, podle kterého se soudy členských států ES v řešení otázky slučitelnosti prejudiciálních otázek mohou obrátit na Soudní dvůr ES. Zcela logicky tak vyvstává problém, zda je tato možnost dána i rozhodčím soudům, resp. rozhodcům, a to především v těchto případech, kdy rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodců k projednání a rozhodnutí sporů zcela vylučuje řádnou soudní cestu a kdy se rozhodčí nález stává definitivníma exekuovatelným titulem.[10]

Snad nejznámějším případem projednávaným Soudním dvorem Evropských společenství v otázce vztahu rozhodců vůči Soudnímu dvoru ES ve smyslu výše zmíněného „čl. 177“ je případ č. 102/81 ve věci Nordsee Deutsche Hochseefischerei ca Reederei Mond Hochseefischerei a další, v němž padlo rozhodnutí dne 23. března 1982. V této záležitosti rozhodce ve sporu mezi třemi stranami v řízení na základě platné rozhodčí smlouvy vylučující pravomoc řádného soudu předal citovanému soudnímu orgánu k rozhodnutí dva sporné body. Soudní dvůr ES byl požádán, aby se v předmětných otázkách zabýval slučitelností s evropským právem. V tomto případě se však Soudní dvůr musel zabývat a zabýval právě otázkou, zda rozhodce resp. rozhodčí senát konstituovaný na základě smlouvy mezi soukromoprávnímu subjekty představuje též soud tak, jak je tento myšlen v čl. 177. Stanovisko Soudního dvora však bylo záporné, když odmítl svou pravomoc a rozhodl tak, že rozhodce, resp. rozhodčí soud jako soukromoprávní subjekt není povinen a ani oprávněn požádat Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí ohledně slučitelnosti s evropským právem. Soudní dvůr sice uznal, že existuje řada shod mezi řízením před rozhodci na straně jedné a řádnými soudy na straně druhé, avšak strany nebyly nuceny k tomu, aby rozhodčí smlouvou vyloučily pravomoc řádného soudu a pravomoci rozhodců se tak podřídili dobrovolně. Tím vyloučili i pravomoc řádného soudu jako orgánu státu, který jediný je oprávněn obrátit se na orgány Evropských společenství zřízených na základě příslušných mezinárodních úmluv vážících státy jako veřejnoprávní subjekty. Státy si v tomto případě mohou přijmout opatření taková, aby v rámci případného dozoru státu nad řízením před rozhodci bylo možno posuzovat i slučitelnost rozhodovací praxe rozhodců s normami a judikaturou ES.[11] Tento názor judikovaný též Soudním dvorem ES se zdá být v současné době převažujícím názorem též pokud jde o vztah rozhodců vůči kompetenci Soudního dvora ve smyslu „čl. 177“.

Vzhledem k soukromoprávnímu postavení rozhodců nemá rozhodce (rozhodčí senát / rozhodčí soud) možnost vynutit si aktivní jednání (obvykle ve vztahu ke třetím osobám), které jsou nezbytné k řádnému rozhodnutí ve věci. Rozhodci tak nemají možnost donutit za pomocí státního aparátu svědka k tomu, aby se k soudu dostavil a vypovídal, jinou osobu, aby předložila listinu či jinou věc apod. Většina vnitrostátních právních úprav týkajících se rozhodčího řízení proto obsahuje též ustanovení o možnosti dané rozhodcům, obrátit se v takovýchto odůvodněných případech se žádostí o provedení procesního úkonu na soud, který již odpovídajícími instrumenty za pomoci státního donucovacího aparátu nadán je. Nejinak je tomu i v právu tuzemském, kdy podle ustanovení § 20 odst. 2 ZRŘ, cit.: „Procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný. Soud přitom učiní všechna rozhodnutí, která jsou k provedení dožádání potřebná.“ V této souvislosti se objevuje polemika o tom, zda právě tento institut „dožádání v rozhodčím řízení“ nemůže překlenout nedostatek vyplývající ze soukromoprávního postavení rozhodců spočívající v absenci jejich oprávnění obrátit se na Soudní dvůr ES v prejudiciálních otázkách komunitárního práva. Dle názoru autora tohoto příspěvku musí být i v tomto případě odpověď negativní, neboť předmětný institut dožádání je zvláštním institutem důkazního řízení a nikoliv pomocným nástrojem pro rozhodování rozhodců. V tomto směru je postavení rozhodců založené rozhodčí smlouvou postavením autonomním, kde je právě díky rozhodčí smlouvě vyloučena jakákoliv ingerence státní autority. V souvislosti s rostoucím významem rozhodčího řízení v Evropě byl výše v tomto příspěvku citován příklad poslední rozsáhlé zákonodárné aktivity v Rakousku, pokud jde o novelizace civilního procesního řádu. Obdobou institutu obsaženého u nás v ustanovení § 20 odst. 2 ZRŘ je v Rakousku ustanovení § 589 odst. 1, podle kterého (cit., v překladu): „Soudcovská jednání, která rozhodci považují za potřebná a k jejichž provedení tito nejsou oprávněni, provede na žádost rozhodců příslušný státní soud.“ Formulace rakouského předpisu je snad ve zmíněné polemice ještě více zavádějící (viz formulaci „soudcovská jednání“, resp. „jednání, která může provést soudce“). Přesto i výklad této zahraniční normy je v současné době takový, že se jedná výlučně o normu související s dokazováním, a nikoliv o normu, která by jakkoliv zasahovala do výše zmíněné autonomie rozhodců v rámci jejich rozhodovací činnosti. Tento názor pak plně odpovídá i názoru Soudního dvora ES s ohledem na prezentaci postavení rozhodců tak, jak byl tento vyjádřen právě ve výše zmíněném rozhodnutí ve věci 102/81. S ohledem na dosavadní nedostatek stále ještě poměrně nedostatečnou judikaturu orgánů ES ve vztahu k rozhodčímu řízení lze ovšem i přes popsanou převažující názorovou rovinu připustit, že názor prezentovaný v rozhodnutí Soudního dvora ES č. 102/81 by teoreticky mohl doznat určité modifikace právě tehdy, jestliže by došlo k pokusu rozhodců (rozhodce / rozhodčího soudu) obrátit se na Soudní dvůr ES s žádostí o posouzení prejudiciální otázky, tedy otázky související se slučitelností určitého právního vztahu s komunitárním právem právě pomocí onoho dožádání, tj. toho institutu, který je v našem právu upraven právě v ustanovení § 20 odst. 2 ZRŘ. Autor tohoto příspěvku se však připojuje k názoru, že tento institut je institutem výlučně pomocným v oblasti dokazování.

Jak bylo výše uvedeno,[12] rozhodci sice nejsou v rámci systému ES nadáni takovými oprávněními, kterých ve struktuře orgánů a institucí Společenství mohou využívat nejen státní soudy, ale veřejnoprávní subjekty nadané státní rozhodovací a administrativní pravomocí, jsou však vázáni rozhodným právem aplikovatelným na daný právní vztah. Součástí takového práva (jde-li o právní řád členské země ES) jsou i normy evropského práva, a to v různém stupni jejich právní síly, a tedy v závislosti na téže přímé aplikovatelnosti v jednotlivých členských zemích. I rozhodce je tak povinen zohledňovat komunitární právo. Ostatně i v případě, že by byl rozhodce oprávněn rozhodovat na základě zmocnění daného mu stranami sporu a tedy i stranami rozhodčí smlouvy, tedy k rozhodování ex aequo et bono[13], musí i v těchto případech posuzovat otázku veřejného pořádku, a to jak ordre public čistě národního, tak i veřejného pořádku komunitárního v rámci práva ES. Takto bude muset postupovat především (avšak přirozeně nikoliv jen), dojde-li v rámci svých úvah k tomu, že lze (byť náznakově) předpokládat, že by k případné exekuci rozhodčího nálezu mohlo dojít v některé členské zemi ES.

Stejně tak jako soudce, tak i rozhodce totiž musí vždy a v každém ohledu ve své rozhodovací činnosti a úvahách vedoucích k rozhodnutí ve věci posuzovat své rozhodnutí rovněž z úhlu pohledu případné budoucí vykonatelnosti.[14] Tuto otázku by pak rozhodce měl zvažovat již od samého počátku stejně tak, jako je povinen takto činit i soudce při posuzování petitu a okolností směřujících k rozhodnutí v rámci kompetence státní justice. Otázka zohlednění komunitárního práva v rozhodovací praxi rozhodců v zemích ES a potažmo ve všech případech, kdy přichází v úvahu výkon rozhodnutí v některé z členských zemí ES[15] zcela jistě bude souviset s problematikou arbitrability sporu, resp. určitého právního vztahu. Neexistuje snad výraznější příklad než oblast práva soutěžního, kdy pravomoci rozhodců mohou podléhat zcela jistě otázky tzv. práva nekalé soutěže, zatímco oblast tzv. práva kartelového zůstane zcela jistě doménou veřejnoprávní.[16] Zde je ovšem vhodné poznamenat, že tuzemská koncepce rozdělení soutěžního práva do oblasti práva na ochranu proti omezování hospodářské soutěže jako veřejnoprávní disciplíny na straně jedné a práva na ochranu proti nekalé soutěži na straně druhé, je na rozdíl od některých jiných zemí a jimi zvolené koncepce ochrany hospodářské soutěže[17] velmi významným a účinným vodítkem též pro stanovení hranic věcné příslušnosti ZRŘ, a tedy i pravomoci rozhodců vůbec.[18]

Oblast práva nekalosoutěžního je pak ve vztahu k rozhodčímu řízení jednou z velmi transparentních oblastí, kde se nutnost zohlednění ordre public ve smyslu komunitárním projevuje. Vždyť právě tato oblast tak úzce souvisí se svobodami jednotného trhu (zde v oblasti ekonomické) jako základními pilíři Evropských společenství a ostatně i Evropské unie. Na druhou stranu však nelze nevidět, že problematika nároků vyplývajících z nekalosoutěžního jednání jako nároků z porušení zákonné povinnosti jednání v souladu s dobrými mravy soutěže subjektu jiného není a u nás zřejmě s ohledem na právní povědomí narušitelů soutěžněprávních vztahů často spoléhajících se na velmi zdlouhavé řízení před soudy, nebude typickou doménou rozhodčího řízení, neboť předpokladem by bylo přirozeně uzavření rozhodčí smlouvy, a to zde smlouvy o rozhodci, tedy konsensuálního ujednání stran sporu o způsobu řešení již konkrétního nastalého sporu.

Jak již bylo výše zmíněno, rozhodčí řízení není zcela typickou oblastí, která by byla výslovně řešena komunitárním právem. Přesto však lze najít řadu styčných bodů. Některé z nich byly výše naznačeny, proto tato problematika bude nepochybně v průběhu času předmětem odborného zájmu. Je tedy vhodné i tuto oblast otevřít pro příslušnou diskusi u nás. Za zmínku však stojí to, že pojem rozhodčího řízení, resp. arbitráže není komunitárnímu právu cizí. Zde se ovšem lze setkat s pojmem rozhodčí řízení, resp. arbitráž jako terminus technicus pro veškeré způsoby řešení sporů či rozhodování o nárocích soukromoprávních subjektů tam, kde je vhodné zvolit způsob jiný než ochranu prostřednictvím státních soudů. Proto například komunitární právo v některých oblastech předepisuje členským státům, aby zvolili vhodný způsob ochrany zvláštních právních vztahů, a to zejména tam, kde lze předpokládat nutnost úzké, avšak o to více odborné a koncentrované specializace. Jedním z příkladů může být i bankovní sektor, resp. pohyb kapitálu, kde směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 97/5/EC, o přeshraničních převodech ze dne 27. ledna 1997 (upravující mj. základní povinnosti subjektů realizujících převody finančních prostředků mezi členskými zeměmi ES a ukládající též povinnost těmto zemím k přijetí vhodných způsobů řešení sporů mezi tzv. převádějícími osobami na straně jedné a jejich klienty na straně druhé) stanoví členským zemím povinnost k úpravě vhodného mechanismu pro rozhodování sporů vyplývajících z příslušných právních vztahů, a to mimo rámec běžného státního soudnictví.

Ostatně citovaná směrnice byla již v rámci harmonizačního procesu zohledněna i v tuzemském právu České republiky, a to jednak v podobě z. č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, tj. tzv. zákon o platebním styku, a[19] v návaznosti na to v podobě z. č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (obě posledně citované normy nabývají účinnosti 1. ledna 2003). Autor tohoto příspěvku je sice toho názoru, že koncepce úřadu finančního arbitra jako osoby jmenované Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, není nejšťastnější[20], avšak byť nejde o rozhodčí řízení ve smyslu ZRŘ, jedná se přeci jen o určitý náhradní způsob řešení soukromoprávních sporů. To i přesto, že pravomoc finančního arbitra dle z. č. 229/2002 nebude v individuálních případech založena konsensuálním ujednáním stran sporu, jak je tomu v rámci rozhodčího řízení ve smyslu ZRŘ. Takto vlastně i nová úprava vztahů v souvislosti s převody peněžních prostředků a vydáváním a používáním elektronických prostředků podporuje právě to, co lze v širším kontextu zařadit do skupiny několikráte zmíněných náhradních způsobů řešení sporů pod vlivem práva ES. Zmíněný příklad platebního styku však není ojedinělý a právě obdobným způsobem komunitární právo nepřímo zasahuje do oblasti rozhodčího řízení, která stojí jen zdánlivě a na první pohled mimo rámec evropského právního kontextu. Opak je totiž pravdou.

_____________________________________________________

Poznámky pod čarou:

* Autor je advokátem v Praze.

[1] O rostoucím významu rozhodčího řízení v mezinárodním měřítku viz např. Born, G. B. International commercial arbitration, Kluwer, Den Haag 2001 (2. vydání), s. 7 a na dalších místech. Born zde sice hovoří především o rostoucím zájmu o rozhodčí řízení v mezinárodních obchodních sporech, avšak je zajímavé, že výhody a nevýhody, jakož i důvody onoho rostoucího zájmu o rozhodčí řízení v mezinárodním měřítku a u nás i v tuzemských sporech jsou do značné míry obdobné, ne-li identické.

[2] U nás v českém překladu viz například Rozehnalová, Týč, Novotná Evropské mezinárodní právo soukromé, Masarykova univerzita, Brno 1998, resp. vydání 2000, ISBN 80-210-1867-4, s. 268 a n.

[3] Viz mj. op. cit. sub 2, s. 302 a n.

[4] Zákon ze dne 1. srpna 1895 o soudním řízení v občanských právních sporech (přirozeně mnohokráte novelizovaný a doplňovaný).

[5] Úprava zde obsažená je velmi podobná a konformní s naší úpravou obsaženou v ZRŘ.

[6] Volně interpretováno dle oddílu 11. důvodové zprávy k vládnímu návrhu poslední novely rakouského civilního procesního řádu tak, jak byla tato zveřejněna spolu s předmětnou předlohou na internetových stránkách rakouského parlamentu.

[7] Novela civilního procesního řádu současně v tomto duchu mění a doplňuje § 59 advokátního řádu č. 96 z 6. července 1868, naposledy měněného spolkovým zákonem č. 27/2000.

[8] Zde se pak jedná o o doplnění ustanovení § 188 notářského řádu č. 75 z r. 1871, naposledy měněného spolkovým zákonem č. 72/1999. Jak v případě rozhodčích soudů zřizovaných u notářských komor, tak i rozhodčích soudů při advokátních komorách (notáři i advokáti jsou v Rakousku organizováni na federálním principu v rámci jednotlivých spolkových zemí a zastřešení profesní organizací na federální úrovni) je však zákonem zachovávána nezávislost orgánů rozhodčího soudu a rozhodců na zmíněných společenstvech, byť jako předsedové těchto rozhodčích soudů budou vystupovat předsedové advokátních, resp. notářských komor.

[9] Hetsch, P. Arbitration in Community Law, in: The ICC International Court of Arbitration Bulletin, ISSN 1017-284X, ročník VI, č. 2 / listopad 1995, S 47–59, zde pak s. 47.

[10] Mimořádný postup proti rozhodčímu nálezu u nás například představovaný institutem žaloby na neplatnost rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 až 35 ZRŘ pak není v žádném případě možno chápat jako jakýkoliv druh mimořádného opravného prostředku, resp. spíše jen jako mimořádný opravný prostředek sui generis, když soudy v tomto případě nezkoumají meritum věci a o to méně správnost aplikace rozhodného práva, nýbrž to, zda byly dodrženy základní podmínky stanovené pro to, aby byla založena pravomoc rozhodců jako příklad voluntaristického a konsensuálního vzdání se ústavního práva na soudní ochranu, jakož i to, zda byly dodrženy základní principy stanovené pro řízení před rozhodcem, tj. například řádné obsazení senátu, rozhodnutí (nález) byl přijat většinou rozhodců apod. Ačkoliv v některých zemích je dána obligatorní pravomoc soudů k přezkumu rozhodčího nálezu před jeho případnou exekucí za pomoci státního donucovacího systému (u nás jen na základě návrhu), jako je tomu v Německu, zmíněný princip je však zachován, totiž rozhodčí smlouva nejen na jedné straně zakládá pravomoc soukromoprávní osoby k projednání a rozhodnutí sporu, nýbrž zároveň představuje i vzdání se práva na to, aby subjekt nadaný státní mocí (tj. soud) zasahoval do aplikace hmotného práva jako takového na otázky, které jsou předmětem sporu.

[11] Zde například Rasmussen, H. European Community Case Law (Summaries of Leading EC Court Cases), Handelshojskolens Forlag, Copenhagen - 1995, ISBN 87-16-13221-1, s. 435–436. Tento případ jako esenciální rozhodnutí v dané oblasti je však často prezentován i v jiné literatuře.

[12] Viz též op. cit. sub 9.

[13] U nás viz ustanovení § 25 odst. 3 ZRŘ a shodně i v jiných národních úpravách rozhodčího řízení. Za zmínku pak přirozeně stojí i příslušná ustanovení rozhodčích řádů a zde kupříkladu ustanovení čl. 17 odst. 3 Pravidel pro rozhodčí řízení Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži (International Arbitration Court atteched to the International Chamber of Commerce) (ve znění účinném od 1. ledna 1998).

[14] Rovněž op. cit. sub. 9., s. 54–55.

[15] Zde navíc v některých případech umocněno a ospravedlněno i vztahem České republiky k Evropským společenstvím a zemím Evropských společenství v souladu s tzv. „asociační dohodou“, tedy „Evropskou dohodou zakládající přidružení,“ ve smyslu sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 07/1995 Sb.

[16] Nutno odkázat taktéž na op. cit. Sub. 9., s. 54, úvod k bodu 1.1. uvádějícího ve shodném duchu. Problematiku, zda v případě soutěžněprávních vztahů se nejedná o doménu práva na ochranu proti omezování hospodářské soutěže bude muset rozhodce vyřešit vždy jako otázku primární, tj. otázku souvisící s jeho pravomocí k projednání a rozhodnutí sporu. Dojde-li k závěru, že se jedná o věc kartelového práva, musí takový rozhodce dle názoru autora tohoto příspěvku svou pravomoc odmítnout a s poukazem na tuto skutečnost řízení zastavit.

[17] U nás například obdobně jako ve Spolkové republice Německo.

[18] Plně v souladu s ustanovením § 1 ZRŘ.

[19] Např. Bělohlávek, A. Úprava platebního styku dle předpisů EU, in: Daňová a hospodářská kartotéka, Praha, č. 23/2001, s. B 269 - B 274.

[20] Posouzení vhodnosti či nevhodnosti tuzemské úpravy této problematiky však jistě poskytne praxe záhy po 1. lednu 2003 a jakékoliv závěry tohoto druhu budou jistě v tento okamžik, tj. ještě před účinností zákona o finančním arbitrovi, znít až příliš předčasně (pozn. - tento příspěvek zohledňuje stav k červenci 2002).