ARCHIV RSČR

VYBRALI JSME PRO VÁS

Nárok rozhodců na odměnu a způsob jejího stanovení

PROF. DR. ALEXANDER BĚLOHLÁVEK, DR. H. C.

Využívání rozhodčího řízení pro řešení civilních majetkových sporů za předpokladu jejich arbitrability¹ zaznamenává stále rostoucí zájem hospodářské praxe i právnické veřejnosti. Důvodů je nepochybně celá řada a jejich hlubší analýza by byla jistě zajímavá, avšak zřejmě by překročila obsahový rámec více než jedné monografie. I přes tento rozmach nejen rozhodčího řízení, nýbrž i dalších tzv. náhradních způsobů řešení sporů² u nás i celosvětově jde o oblast, která zdaleka není natolik podrobně upravena, jako civilní řízení před soudy jako orgány veřejné moci. Jde o řízení, které je sice kontradiktorním nalézacím řízením, s ohledem na historické kořeny (zejména v období bipolárního světa), od poloviny minulého století však bylo donedávna i u nás výlučně doménou zahraničně-obchodních vztahů. Proto má na postupy v řízení před rozhodci mezinárodní praxe podstatně větší vliv, než by mohla mít na řízení před obecnými soudy v civilních věcech (minimálně ve věcech s mezinárodním prvkem). Jednou z řady diskutovaných otázek je zcela nepochybně i problém odměňování rozhodců, resp. krytí nákladů řízení, mezi které odměna rozhodců patří; tomuto okruhu otázek se dokonce vyhýbá i řada obsahově velmi kvalitních prací ohledně rozhodčího řízení.³ Daný problém vyvstává především, resp. téměř výlučně tehdy, kdy účastníci neučinili dohodu o krytí nákladů řízení v rozhodčí smlouvě, a to ať již sjednáním pravomoci některého stálého rozhodčího soudu, které jak v tuzemsku, tak v zahraničí otázku nákladů řízení zásadně řeší (až na drobné výjimky několika málo stálých rozhodčích soudů) ve svých řádech a pravidlech, které jsou pro strany v případě sjednání pravomoci (příslušnosti) takového stálého rozhodčího soudu závazné⁴, či výslovně v rozhodčí smlouvě zakládající pravomoc rozhodců ad hoc, tj. v tzv. neinstitucionalizovaném rozhodčím řízení. V této souvislosti je nutno poznamenat, že v žádném případě není možno činit rozdíl mezi řízením „ad hoc“ na straně jedné a řízením před některým tzv. „stálým arbitrážním centrem“.⁵ Tzv. „stálá arbitrážní centra“, která nejsou stálým rozhodčím soudem a nesplňují podmínky § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), je totiž nutno považovat výlučně za servisní administrativně- organizační organizace (bez ohledu na to, v jaké právní formě existují) poskytující služby nikoliv stranám, tedy účastníkům řízení, nýbrž výlučně rozhodcům. Zveřejňují-li taková tzv. „arbitrážní centra“ doporučovaná pravidla pro řízení, pak tato se mohou stát (je-li jejich obsah účastníkům rozhodčí smlouvy jednoznačně znám a je nezaměnitelný) předmětem dohody stran o postupu v řízení ve smyslu § 19 ZRŘ (pokud se na použití takových pravidel účastníci výslovně dohodnou), případně je možno podle nich postupovat i od momentu zahájení řízení, pokud bylo použití takových pravidel výslovně sjednáno v rozhodčí smlouvě.⁶ Podmínky kladené na formu rozhodčí smlouvy pak vyplývají z ustanovení § 2 a především z ustanovení § 3 ZRŘ⁷, tj. musí se jednat o dohodu uzavřenou ve formě předepsané § 3 ZRŘ a musí se jednat rovněž o dohodu, která byla mezi účastníky uzavřena před zahájením řízení (§ 14 ZRŘ). Za určitých okolností je možná dohoda o použití takových pravidel ve smyslu § 19 ZRŘ jako dohoda o postupu v řízení i po zahájení řízení, avšak na základě výslovné dohody stran, resp. po zahájení řízení i se souhlasem rozhodců, pokud v mezidobí již došlo ke konstituování fóra. Konkludentní uzavření takové dohody, jak je toto někdy zmiňováno, nepřichází s ohledem na dikci § 3 ZRŘ v úvahu. V kontextu pojednávané problematiky, totiž odměny rozhodců a otázky krytí nákladů rozhodčího řízení, ale ostatně ani v jiných ohledech v souvislosti s řízením před rozhodci tak není z hlediska tuzemské úpravy (ostatně i většiny zahraničních úprav) žádného rozdílu mezi řízením „ad hoc“ a řízením před tzv. „arbitrážními centry“, neboť i posledně jmenované je řízením „ad hoc“, tj. řízením neinstitucionalizovaným, kde není dána pravomoc (příslušnost)⁸ žádného stálého rozhodčího soudu.⁹

Z pohledu nároků rozhodců na odměnu a na úhradu nákladů jim vzniklých v souvislosti s projednáním a rozhodnutím sporu má zásadní význam charakter rozhodčího řízení. Většinou se můžeme setkat s teorií jurisdikční, smluvní, smíšenou¹⁰ a autonomní.¹¹ Základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu k rozhodnutí sporu, je však dle názoru autora tohoto příspěvku rozhodčí smlouva, která v mezích ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces suspenduje právo domáhat se práv u nestranného a nezávislého soudu¹², garantované čl. 36 odstavec (1) Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.), podle kterého, cit.: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“ tam, kde by jinak byla dána pravomoc soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s ustanovením § 2 odstavec (1), resp. odstavec (4) ZRŘ arbitrabilní¹³ a za předpokladu, že tehdy, kdy je podána žaloba u soudu v případech, pro něž je uzavřena platná rozhodčí smlouva, bude protistranou nejpozději při prvním úkonu ve věci samé podána námitka ve smyslu ustanovení § 106 odst. (1) zákona č. 99/1963 Sb. (OSŘ)¹⁴. Autor se tak přiklání¹⁵ především k teorii jurisdikční, ovšem s tou výhradou, že zde dochází k delegaci státní moci. Tento názor má svůj specifický význam především ve vztahu k řízení mezinárodnímu, resp. k řízení v tzv. věcech s mezinárodním prvkem. Takové řízení totiž neprobíhá a ani nemůže probíhat mimo území konkrétního státu a chtě nechtě je nutno akceptovat právní řád státu místa řízení a to, zda tento právní řád takové řízení připouští či nikoliv. Řízení tedy probíhá v rámci určité konkrétní jurisdikce a v rámci určitého konkrétního právního a tedy i ústavního systému, který bu umožní nebo neumožní projednání a rozhodnutí sporu soukromoprávními subjekty na základě platné rozhodčí smlouvy a stanoví i věcný právní rámec arbitrability sporů. Jen a pouze na základě tohoto právního rámce dochází k přenesení vedení řízení a rozhodování do sféry soukromoprávní, což umožňuje též podstatně širší mezinárodní vykonatelnost rozhodčích nálezů, neboť již nejde o rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž o rozhodnutí subjektu soukromoprávního, na jehož pravomoci se strany dohodly v rozhodčí smlouvě. Ovšem i tato vykonatelnost se opírá o právní rámec poskytovaný státem; kupříkladu na základě Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 ¹⁶ na určitém státním území je založena aktem státu o přistoupení k této úmluvě.¹⁷

V některých pracích¹⁸ se (zde nepochybně a nikoliv náhodou, jak bude ještě níže objasněno, pod vlivem zahraničních názorů, především pak názorů publikovaných v německé literatuře) hovoří o tzv. rozhodcovské smlouvě, jejíž uzavírání se někdy praktikuje i v řízení před rozhodci u nás. Jedná se však o smlouvu, která v žádném případě není úpravou partikulárního vztahu mezi jednotlivými rozhodci a stranami sporu, které je pro řízení jmenovaly¹⁹ a o to více se nejedná o rozhodčí smlouvu²⁰. Tzv. rozhodcovská smlouva (jako druh inominátní smlouvy) je typem dohody mezi všemi rozhodci na straně jedné a účastníky řízení na straně druhé o postupu v řízení, přičemž jde o dohodu sui generis ve smyslu ustanovení § 19 ZRŘ, která může upravovat mj. i otázky souvisící s krytím nákladů řízení včetně odměny rozhodců jako součástí nákladů řízení.

Činnost rozhodce nelze identifikovat s žádným v našem právu výslovně upraveným smluvním typem. V úvahu přichází přirozeně více možností za použití vhodné analogie. Přesto se však dle autora tohoto příspěvku lze ztotožnit s názorem, že postavení rozhodce (zejména v řízení ad hoc) je nejblíže postavení mandatáře podle ustanovení § 566 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších změn, obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), přičemž vztah mandátnímu vztahu obdobný vzniká na základě jmenování (u předsedy senátu volbou či ustanovením ze strany soudu²¹ tehdy, neníli dohody ostatních členů senátu o osobě předsedajícího rozhodce²²) jako quasi ofertou a přijetím tohoto jmenování (volby) jako určitou akceptací. Stranami jsou však na jedné straně (v postavení obdobném mandatáři) všichni rozhodci po konstituování senátu a na druhé straně všichni účastníci řízení (v postavení obdobném mandantu v případě vztahu založeného mandátní smlouvou), přičemž podmínkou uzavření takové smlouvy je existence platné rozhodčí smlouvy. Z tohoto pohledu lze dospět k závěru, že bez ohledu na to, zda existuje výslovná dohoda o výši odměny rozhodců a způsobu jejího hrazení, je tento nárok dán, a to minimálně ve výši obvyklé. Podobnost se vztahem založeným mandátní smlouvou je dána i s ohledem na ustanovení § 571 odst. (2) ObchZ, podle kterého je dán nárok mandatáře na úplatu bez ohledu na to, zda přinesla „očekávaný výsledek“ či nikoliv, přičemž je zapotřebí samozřejmě vyzdvihnout to, že po svém jmenování, resp. po akceptaci jmenování ze strany rozhodce není tento nadále vázán žádnými pokyny strany, která jej jmenovala, nýbrž výlučně právem aplikovatelným na řízení (pokud jde o otázky procesní) a rozhodným hmotným právem (pokud jde o meritum věci samé). Na druhou stranu však faktický vztah rozhodce vůči straně, která jej jmenovala, lze do značné míry vyjádřit tak, že takový rozhodce je minimálně povinen dohlížet v rámci rozhodovací činnosti fóra (rozhodčího senátu) nad dodržováním základních procesních práv a oprávněných zájmů takového účastníka. Takto by bylo možno s určitým nadhledem definovat i předmět jakéhosi závazku každého z rozhodců jako quasi mandatáře. Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že by v případě řízení ad hoc a v případě absence výslovné dohody stran o krytí nákladů řízení nebyl dán nárok rozhodce na přiměřenou odměnu.

Nezodpovězenou však prozatím zůstává otázka, jaká odměna je přiměřená. Přiměřenost je nutno posuzovat zejména s ohledem na místo řízení.²³ V této souvislosti je zapotřebí upozornit na nejrůznější zvyklosti závislé právě na místu řízení a obvykle odvozené od zvyklostí ohledně úhrady nákladů řízení v tom či onom regionu, a to jak nákladů řízení před soudem. tak i zvyklostí ohledně krytí nákladů řízení před stálými rozhodčími soudy. Tak například v angloamerické oblasti se můžeme setkat především s krytím nákladů odvozených od časové náročnosti bez ohledu na výši hodnoty předmětu sporu. Jako příklad je možno uvést řízení u London Court of International Arbitration, jehož příslušnost není neobvyklá zejména u rozhodčích smluv souvisících se spory v oblasti kapitálového trhu, kde se vychází z rámce 800 – 2000 GBP jako denní sazby nebo z rozpětí 100 – 250 GBP za jednu hodinu, přičemž rozhodčí soud v případě zvláštních okolností případu, stupně obtížnosti, jakož i v případě potřeby zvláštní kvalifikace rozhodců může tuto sazbu zvýšit, ale naopak i snížit. Kromě toho se hradí rovněž skutečně vynaložené náklady (míněno hotové výlohy). Nadto se hradí ještě správní náklady rozhodčího soudu, které činí v případě řízení před LCIA vstupní poplatek za zpracování ve výši 1500 GBP, dále částka odpovídající 5 % odměny rozhodců, náklady registrátora (administrátora) sporu (osoby, která je jako administrativní úředník rozhodčího soudu pověřena vedením organizačně-technické agendy souvisící se sporem) ve výši 150 GBP / 1 hod. a náklady sekretariátu ve výši 75 GBP / 1 hod. Podobně (byť s určitými odchylkami) se pak postupuje většinou i v řízení před senátem konstituovaným v rámci pravomoci „AAA“ – „American Arbitration Association“. Obdobná praxe se pak nikoliv výjimečně v této teritoriální oblasti aplikuje i na řízení ad hoc, tj. mimo rámec pravomoci některého stálého rozhodčího soudu. Nutno podotknout, že s ohledem na takový způsob výpočtu nákladů řízení včetně odměny rozhodců velmi často ztěžuje či znemožňuje jakýkoliv předběžný odhad částky nákladů řízení, na který jsme u nás zvyklí, a často je takový odhad zcela nemožný. Ostatně to platí většinou i pro odhad nákladů právního zastoupení. Kromě toho je nutno rovněž poznamenat, že se v praxi lze velmi často setkat s tím, že s takovým specifikem obvykle nepočítají ani účastníci z České republiky, sjednávají-li pravomoc některého stálého rozhodčího soudu a / nebo rozhodců ad hoc s místem řízení v některé z uvedených teritoriálních oblastí. Některé názory a v zahraničí prováděné podrobné analýzy dokonce hovoří o tom, že nelze vyloučit, že se tento prozatím v angloamerické oblasti obvyklý systém krytí nákladů a tedy i výpočtu odměny rozhodců v nedaleké budoucnosti prosadí i v kontinentální Evropě²⁴

Určité specifikum představuje řízení před rozhodci v Německu.²⁵ Zatímco v řízení před DIS (Deutsche Institution für Schiedsverfahren) je odměna rozhodců inkorporována do poplatku za rozhodčí řízení, pokud jde o v Německu poměrně rozšířené řízení před rozhodci ad hoc vede se již po léta velmi intenzivní diskuse o tom, zda nemá být odměna rozhodců závislá spíše na odměně advokátů, resp. vyměřována obdobným způsobem jako odměna advokátů, která se až na výjimky v drtivé většině případů v Německu stanoví podle Spolkového nařízení o odměnách advokátů (BRAGO), když řada rozhodců (pokud jde o jejich profesi) velmi často vykonává advokátní praxi. V této souvislosti se vyskytuje obvykle argument v tom směru, že nelze po rozhodcích požadovat, aby jejich odměna byla nižší než odměna advokátů,²⁶ což v případě odvozování nákladů řízení (zde nákladů právního zastoupení) od hodnoty předmětu sporu v drtivé většině případů je, a to nikoliv jen v Německu, nýbrž i u nás a v jiných zemích aplikujících shodné či obdobné přístupy pro výpočet nákladů právního zastoupení v závislosti na hodnotě předmětu sporu. Na druhou stranu se vyskytují zcela jistě správné argumenty o tom, že činnost rozhodce není v žádném případě totožnou s činností advokáta a již z principu postavení rozhodce jako nezávislé osoby pověřené projednáním a rozhodnutím sporu nelze aplikovat tytéž postupy jako postupy pro stanovení odměny advokátů. Tak například zatímco pro některé činnosti advokáta nelze nalézt adekvátního ekvivalentu v rozhodcovské činnosti, u jiných úkonů je to naopak – třeba pokud jde o formulování rozhodnutí a v návaznosti na to i formulování a zpracování odůvodnění rozhodčího nálezu, resp. jiného rozhodnutí, kterým se řízení končí, jako zvlášť náročného úkolu rozhodců²⁷. I přesto však německá praxe rozhodčího řízení trenduje k odměňování rozhodců v řízení ad hoc podle analogických měřítek jako v případě odměňování advokátů. Z tohoto důvodu vznikla též před časem jako výsledek společné práce Německého svazu advokátů a Německého svazu soudců²⁸ vzorová dohoda o odměňování rozhodců. Ta vychází (velmi zjednodušeně) z toho, že předsedajícímu rozhodci náleží odměna ve výši 15/10 odměny advokáta za jeden úkon a ostatním členům rozhodčího senátu odměna ve výši 13/10 odměny advokáta,²⁹ když 13/10³⁰ představuje většinou odměnu advokáta za úkon při zastupování v řízení před soudy II. stupně. Přirozeně samostatnou problémovou oblastí zůstává stanovení druhu a počtu takových úkonů.

Ve většině zemí středoevropského regionu se však jak v oblasti civilního procesu před obecnými soudy, tak i v případě řízení před rozhodci a zejména stálými rozhodčími soudy můžeme setkat (ostatně jak jsme na to zvyklí též u nás) i s výpočtem nákladů řízení, zejména pak soudního poplatku, resp. zde poplatku za rozhodčí řízení, v závislosti na hodnotě předmětu sporu s určitou degresí při vysokých hodnotách předmětu řízení, případně při stanovení maxima / minima apod. Nezřídka se jako jedna z výhod takového postupu, tj. výpočtu nákladů řízení včetně poplatku za rozhodčí řízení a tedy i odměny rozhodce v závislosti na hodnotě předmětu sporu, uvádí též určitá „výchovná funkce“, která nutí předem strany (zejména žalobce) k tomu, aby realisticky zvažovali hodnotu svých pohledávek či hodnotu jimi uplatňovaných práv a pouze ve skutečné výši takové nároky uplatňovali³¹ (naopak právě v angloamerické oblasti se nezřídka setkáváme s tím, že nároky uplatňované v řízení dosahují často astronomických částek, když žalobce nenese tomu adekvátní povinnosti k úhradě nákladů řízení vypočítaných právě podle hodnoty předmětu sporu).

Bohužel je pravdou, že v praxi se lze jen zcela výjimečně setkat s tím, že by rozhodčí doložky zakládající pravomoc rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu v řízení ad hoc obsahovaly dohodu o způsobu krytí nákladů, resp. o stanovení výše a o způsobu úhrady odměny a náhrady nákladů (hotových výdajů) rozhodců. V praxi se ovšem nabízí celá řada velmi jednoduchých možností, jak nahradit případnou poměrně složitou a podrobnou úpravu rozhodčí smlouvy ohledně této otázky. Tak například za velmi praktický je označován (v zahraničí velmi často aplikováný a u nás bez dalšího použitelný) postup spočívající v tom, že rozhodčí smlouva odkáže (minimálně pokud jde o řešení některých otázek – zde pak v souvislosti s náklady řízení) na aplikaci postupů upravených v řádu některého stálého rozhodčího soudu, aniž by tím byla založena pravomoc (příslušnost) takového stálého rozhodčího soudu. Odkaz však může být učiněn i na analogické použití předpisů o odměnách advokátů za poskytování právní pomoci. V této souvislosti by však u nás zřejmě nejlépe přicházelo v úvahu zejména použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, která není vázána na počet a druh úkonů právního zastoupení. V této souvislosti je zapotřebí ovšem upozornit na to, že použití posledně citovaného předpisu na výpočet nákladů právního zastoupení v řízení před rozhodci je poněkud sporný, a to především s ohledem na uvozující formulaci této normy. Řízení před rozhodci totiž není řízením podle občanského soudního řádu, jde pouze o řízení, na které lze úpravu obsaženou v občanském soudním řádu v souladu s ustanovením § 30 ZRŘ analogicky aplikovat.³² Analogické použití této normy pro stanovení odměny rozhodců je ovšem bez dalšího možné, spočívá-li na dohodě stran. V úvahu však přichází i celá řada jiných variant, když jen výčet těch, které se v praxi objevují, by již zřejmě překročil rámec možností tohoto příspěvku.

V souvislosti s úhradou poplatku za rozhodčí řízení (zde tedy stejně jako výše v rámci tohoto příspěvku ve smyslu poplatku zahrnujícím jak odměnu rozhodce, tak i krytí dalších nákladů vznikajících na straně fóra v souvislosti s projednáním a rozhodnutím sporu, příp. dalších nákladů řízení³³), vyvstává řada dalších otázek. Jednou z nich je splatnost odměny, která nastává zcela jistě až splněním povinnosti rozhodce, totiž věc projednat a rozhodnout, ať již meritorně či jiným způsobem předvídaným v návaznosti na § 23 písm. b) ZRŘ. Na druhou stranu v rozporu s obvyklými postupy a jak tuzemskými zvyklostmi. tak především mezinárodní praxí, ani v rozporu s tuzemskou úpravou nebude, je-li požadována odpovídající zálohová úhrada předem, a to v plném rozsahu. Zatímco praxe v řadě států, resp. u mnoha stálých rozhodčích soudů v zahraničí je taková, že zálohu poskytují společně a nerozdílně obě strany (v solidárním vztahu), naše praxe plně odpovídající i tuzemským procesním zvyklostem v řízení před soudy (rovněž ovšem nikoliv v rozporu s jinou částí praxe mezinárodní) však svědčí tomu, že zálohovou platbu poskytuje ten, kdo se určitého nároku domáhá (žalobce, příp. i žalovaný, je-li v rámci procesní obrany vznesena protižaloba). Jednou z celé řady na to navazujících otázek je pak otázka, jak postupovat v případě, že taková záloha uhrazena nebude. Sporné je, zda je možná analogie ve smyslu ustanovení § 9 odst. (1) z. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších změn, o soudních poplatcích. Dle názoru autora tohoto příspěvku nepřichází přerušení řízení v úvahu.³⁴ Dané situaci pak zřejmě lépe odpovídá postup analogický postupu dle § 110 OSŘ („klid v řízení“), přičemž tomuto odpovídá například i úprava dle Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (do zaplacení není spor projednán).

V žádném případě se ovšem nelze ztotožnit s názorem, že v případě neexistence výslovné dohody účastníků řízení (resp. účastníků řízení na straně jedné a rozhodců na straně druhé) není nárok rozhodce na odměnu dán. Je-li zapotřebí učinit určitý závěr, nelze než se vrátit k některým konstatováním učiněným v úvodních částech tohoto příspěvku, a to k problematice charakteru řízení před rozhodci z pohledu ústavního pořádku, resp. právního řádu České republiky. Ztotožnil-li se autor tohoto příspěvku spíše s teorií jurisdikční, činí takto s již výše zmíněnou výhradou zohlednění některých zvláštních aspektů činnosti rozhodce, které se blíží civilnímu závazku rozhodců na straně jedné vůči účastníkům řízení na straně druhé. Více však než ve vztahu k účastníkům by bylo možno říci, že takový závazek sice vzniká na základě projevů vůle účastníků na straně jedné a rozhodců na straně druhé, po konstituování fóra je však tento závazek plněn nikoliv vůči účastníkům, nýbrž vůči předmětu řízení. S ohledem na odpovídající analogii a především s ohledem na odpovídající zvyklosti je nutno konstatovat, že je dán zcela jistě nárok rozhodce na odměnu, a to v případě neexistence odpovídající dohody účastníků učiněné v rozhodčí smlouvě, resp. následně v dohodě mezi účastníky na straně jedné a rozhodci na straně druhé, je dán nárok na odměnu přiměřenou a obvyklou v místě řízení. V žádném případě pak nemůže obstát argumentace, že existuje řada řízení, kde je rozhodce povolán výlučně pro to, aby stvrdil již existující dohodu stran a aby tato dohoda zahrnutá do výroku rozhodčího nálezu představovala vykonatelný titul ve smyslu ustanovení § 28 odst. (2) ZRŘ, resp. v návaznosti na odpovídající úpravu obsaženou v OSŘ či v § 40 exekučního řádu. Tento postup je sice v rozhodčím řízení konformní v souladu s výslovnou úpravou platnou v některých jiných zemích, jako kupříkladu ve Švýcarsku³⁵ či v Německu.,³⁶ Obdobný postup by byl u nás ovšem v rozporu s platnou právní úpravou, když účelem rozhodčího řízení je ve smyslu ustanovení § 1 a § 2 RozŘ meritorní rozhodnutí majetkového sporu, přičemž pro výše popsaný případ (použijeme-li německé terminologie jde v podstatě o „rozhodčí smlouvu s obsahem výroku rozhodčího nálezu“ či ještě lépe o „smlouvu o rozhodci s dohodnutým výrokem“ apod., a to bez ohledu na to, zda dohoda o výroku je výslovná či skrytá, faktická) naše právo předvídá aplikaci jiných institutů, jako například notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle ustanovení § 71a až § 71c zákona č. 358/1992 Sb., ve znění zákona č. 30/2000 Sb., který je vykonatelným titulem ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) OSŘ, nebo zápis exekutora ve smyslu ustanovení § 77 – § 86 exekučního řádu., obsahuje- li tento ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 písm. f) citovaného předpisu prohlášení povinné osoby o svolení s vykonatelností zápisu. Popsaný postup (povolání rozhodců výlučně k tomu, aby vydali nález na základě již existující dohody stran) by nebyl možný ani v případě, že by rozhodčí smlouva podléhala jinému právnímu řádu než právu České republiky, který by takový postup umožňoval, avšak řízení by probíhalo v České republice, tj. v souladu se zákonem o rozhodčím řízení. Popsaný případ, totiž „povolání“ rozhodců výlučně k tomu, aby stvrdili již existující dohodu účastníků o narovnání jejich vzájemného závazkového vztahu, tak odporuje účelu rozhodčího řízení podle jeho koncepce ve smyslu ZRŘ, a to i přesto, že v souladu s ustanovením § 24 odst. (1) ZRŘ jsou rozhodci povinni vést účastníky řízení ke smírnému vyřešení sporu a takový smír, kterého bylo dosaženo (teprve) v průběhu řízení před rozhodci se může stát základem pro vydání odpovídajícího rozhodčího nálezu.³⁷ Existuje-li tak dohoda účastníků o narovnání jejich vztahu ještě před zahájením řízení před rozhodci ve smyslu ustanovení § 14 ZRŘ, neexistuje ani spor, pro jehož vyřešení a rozhodnutí lze řízení před rozhodci zahájit. Argument v tom směru, že v takovém případě je činnost rozhodce „více méně formáln퓳⁸ a může proto být vykonávána bezúplatně, nemůže v žádném případě obstát. Tento názor do značné míry odporuje i odpovídající zahraniční praxe pokud jde o země, kde lze srovnávat s právním řádem České republiky. ³⁹ Konečně i rozhodce, který vydává rozhodčí nález na základě smíru uzavřeného v průběhu řízení mezi účastníky, je povinen obsah takového smíru zkoumat a hodnotit z pohledu platného práva.

Tento příspěvek mohl samozřejmě zmínit jen velmi malý zlomek otázek a problémů, které vznikají a mohou vznikat v souvislosti s náklady řízení před rozhodci, zde pak zejména ve vztahu k nároku rozhodců na odměnu a na náhradu nákladů (výloh) těmto vzniklých. Je však velmi pozitivní, že se otevírá diskuse k této problematice. Jde zcela jistě o jednu z oblastí souvisících s řízením před rozhodci, která může být předmětem polemiky a stejně jako v jiných nejen právních oblastech se mlčením, a o to méně popřením, tento problém nevyřeší. Skutečným vzorem pak může být velmi otevřená diskuse v německé teorii i praxi, která je příkladem nejen koexistence, nýbrž i synergie jednotlivých způsobů řešení civilních sporů. Snaha o vytvoření vhodného právního prostředí pro maximálně efektivní řešení jakýchkoliv sporů by pak měla být jednou z priorit každé demokratické společnosti. Jak bylo v tomto příspěvku zmíněno a ostatně i citováno, existují jiné názory, než které byly v tomto materiálu rovněž částečně zmíněny. Již tuto skutečnost, tj. existenci názorových proudů, však lze hodnotit vysoce pozitivně minimálně z toho pohledu, že existuje odvaha a zejména vůle tuto problematiku diskutovat.

___________________________________________________

¹Srv. např. Bělohlávek, A. Arbitrabilita sporů (Pravomoc rozhodců dle zákona č. 216/1994 Sb., v tuzemském a mezinárodním kontextu), in: Právní zpravodaj, C. H. Beck, Praha č. 03/2003, oddíl „komentáře a názory“, str. 6 – 8, ISSN 1212-8694, Klein, B.; Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů v České republice, in: Právní rádce, Economia, Praha – 9/1995, str. 12 a násl.; Rozehnalová, N.; Mezinárodní právo obchodní – II. díl Řešení sporů, Masarykova univerzita Brno, 1999, ISBN 80-210-2041- 5, str. 51 – 58; Růžička, K.; Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Dobrá Voda u Pelhřimova – 2003, ISBN 80-86473-51-1, str. 31 – 34 a d.

² Tzv. „Alternative Dispute Resolutions“ („ADR“).

³ K výjimkám by mohla patřit například práce Rabana, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 121 – 129, danému problému se však (byť spíše okrajově) věnuje i Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku, Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 168 – 169, ze zahraničních prací lze zmínit především Lachmann, J.-P. Handbuch für die Schiedsgerichtspraxis, 2. vyd., Köln/R.: Verlag Dr. Otto Schmidt, 2002, s. 577 – 592.

⁴ Některé stálé rozhodčí soudy ve větší či menší míře připouštějí sjednání odchylky od těchto řádů a pravidel. Pokud jde o náklady řízení, stanovení její výše a způsob úhrady však obvykle žádnou možnost odchylky dohodou stran nepřipouštějí.

⁵ Taktový rozdíl by mohl vyplývat z příspěvku Pospíšila, P. O právu rozhodce na odměnu za rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie, Praha: ČAK, 2005, č. 11-12.

⁶ Srv. Bělohlávek, A. Právo použitelné na řízení před rozhodci, Právo a podnikání, Praha: LexisNexis CZ (Orac), 2005, č. 9.

⁷ Srv. Bělohlávek, A. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců, Právní zpravodaj, Praha: C. H. Beck, 2005, rč. VI, č. 7, s. 11 – 13.

⁸ K terminologické problematice pravomoc vs. příslušnost v souvislosti s řízením s mezinárodním prvkem viz např. Pauknerová, M. Mezinárodní civilní procesní právo po vstupu České republiky do EU – vybrané otázky, in: Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2004, č. 9, str. 333 – 338 a j.

⁹ Srv. též např. Růžička, K. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení ? Bulletin advokacie, Praha: ČAK, 2005, č. 10. V této souvislosti se naopak nelze ztotožnit s názory prezentovanými Svobodovou, S.

¹⁰ Jako kumulace některých aspektů teorií jurisdikční a smluvní.

¹¹ Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Dobrá Voda u Pelhřimova – 2003, str. 20 – 22, ISBN 80-86473-51-1. Citovaná práce zřejmě jako jediná u nás v současné době dostupná přesně rozlišuje v části II. 2. a) až d) přehled existujících názorů a v části e) vlastní rozbor problematiky podle současné judikatury Ústavního soudu České republiky. Srv. též např. Pecha, R.; K právní povaze rozhodčích nálezů, in: Bulletin advokacie (ČAK) 5/2003, str. 41 a násl.; Raban, P.; K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu, in: Bulletin Advokacie, Praha, 1/2003, str. 25 – 34. Anotace předmětného usnesení ÚS též in: Bulletin advokacie (ČAK), Praha – 1/2003, příp. velmi precizně v další své práci opět Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, Praha: ČAK, 2003, č. 5, s. 32 – 40. Podrobný rozbor dané problematiky sice není nezajímavý (a to jak z teoretického pohledu, tak z hlediska řady praktických s tím souvisících otázek), zcela jistě by však přesáhl rámec problematiky pojednávané v tomto příspěvku.

¹² Míněno přirozeně státního soudu jako orgánu veřejné moci, když i v případě rozhodců musí být vždy garantována jejich nezávislost a tedy i nestrannost. Z terminologického hlediska je pak nutno uvést, že rozhodci (po konstituování fóra) jsou v právním smyslu též „orgánem“ (povolaným k projednání a rozhodnutí konkrétního majetkového sporu), nejsou však orgánem moci veřejné.

¹³ Srv. pozn. č. 1.

¹⁴ Viz kupř. Winterová, A. et al; Civilní právo procesní, Linde – 2002, ISBN 80-7201-345-9, str. 649 a d. U této citované práce, která patří v současné době zcela jistě ke stěžejním v oblasti teorie tuzemského civilního soudního procesu, by zřejmě mohla být vznesena určitá výhrada k formulaci, cit. „… při prvním úkonu ve věci samé (tedy v rámci žalobní odpovědi …“, když podle názoru autora nemusí mít námitka nedostatku příslušnosti vždy formu žalobní odpovědi. Jde o specifický úkon, kterým je namítán nedostatek pravomoci obecného soudu k projednání věci vůbec.

¹⁵ Srv. Bělohlávek, A. et Pezl, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, Praha: C. H. Beck, 2004, č. 7, s. 256 – 261.

¹⁶ Zmínit by bylo možno přirozeně i jiné multilaterální úmluvy, příp. bilateriální úmluvy – viz kupříkladu Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku, ASPI, Praha – 2002, str. 205 – 207, ISBN 80-86395-41-3, či Rozehnalová, N. Mezinárodní právo obchodní – II. díl Řešení sporů, Masarykova univerzita Brno – 1999, str. 160 – 161 a j. ISBN 80-210-2041-5.

¹⁷ Sdělení MZ č. 74/1959 Sb., o přistoupení k Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958; Hrivnák,J. Newyorský dohovor o uznaní a výkone cudzích arbitrážnych rozhodnutí (výklad v súdnej praxi), in: Právní zpravodaj československého zahraničního obchodu, Praha 1981/1, str. 2 a násl. Ze zahraniční literatury k předmětné otázce lze uvést především Berg, A. J.; The New York Arbitration Convention of 1958, Den Haag – 1981.

¹⁸ Podrobně srv. již dříve citovaný Raban, P., sub pozn. č. 3.

¹⁹ Existence takového vztahu je nepřípustná již z pohledu nezávislosti rozhodce ve smyslu ustanovení § 8 ZRŘ.

²⁰ Někdy však tzv. „rozhodcovská smlouva“, která v našem právním řádu není upravena, může být základem pro uzavření smlouvy o rozhodci ve smyslu ustanovení § 2 odst. (3) písm. a) ZRŘ.

²¹ Srv. § 7 ZRŘ.

²² Analogicky též v případě, že na základě výslovné dohody stran má být spor posouzen a rozhodnut jediným rozhodcem.

²³ Srv. Rozehnalová, N. Určení fór a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem, Bulletin advokacie, Praha: Česká advokátní komora, 2005, č. 4, s. 16 – 23 a č. 5, s. 12 – 16. Citovanou práci je možno označit v současné době za nejpodrobnější a svým obsahem nejfundovanější ohledně problematiky místa řízení a jeho významu pro postup v řízení, stejně jako na některé otázky souvisící s meritorním posouzením sporu. K problematice viz též např. Bělohlávek, A. Místo konání rozhodčího řízení. Právní zpravodaj, Praha: C. H. Beck, 2004, č. 3, s. 13 – 15.

²⁴ Srv. Lachmann, J.-P., op. cit. sub pozn. č. 3, s. 587, marg. 1842. Tento názor nemusí být nereálný, vyjdeme-li například z paralely pokud jde o náklady právního zastoupení, kde výpočet nákladů právního zastoupení na základě časové náročnosti se právě pod vlivem anglo-amerických zvyklostí prosazuje i ve střední Evropě velmi rychle.

²⁵ Nutno poznamenat, že v Německu se postavení rozhodců podřazuje pod režim tzv. „služební smlouvy“. Tento smluvní typ v našem současném právním řádu absentuje. Autor se však na tomto místě opakovaně vrací k tomu, že zřejmě nejlépe dané situaci v rámci našeho právního řádu odpovídá právní úprava postavení mandatáře tak, jak toto bylo zmíněno na jiném místě tohoto příspěvku a jak bude krátce zmíněno ještě v závěru.

²⁶ Srv. Fashing, H. Schiedsgericht und Schiedsverfahren im österreichischen und internationalen Recht. Wien: Manz’sche Verlags- und Buchhandlung, 1973, str. 74 (konečně na tento názor odkazuje i Raban, P., op. cit. sub , s. 125, pozn. č. 328).

²⁷ Srv. Lachmann, J.-P., op. cit. sub pozn. č. 3, s. 583 resp. marg. 1825.

²⁸ Na rozdíl od některých zahraničních právních úprav je však u nás funkce rozhodce neslučitelná kupříkladu s výkonem funkce soudce, a to podle ustanovení § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Je to škoda, neboť právě soudce je osobou, která nepochybně disponuje nebo by měla disponovat takovými znalostmi a zkušenostmi, které by měl splňovat i rozhodce a právě řada právních států jmenování soudce rozhodcem výslovně umožňuje, byť takové jmenování váže například na souhlas orgánu administrativně nadřízenému soudci a přirozeně vylučuje (spolu se stanovením odpovídajících garančních mechanismů) i to, aby jeden a tentýž soudce byl pověřen rozhodováním otázky jakkoliv souvisící se sporem, která má být projednána v rozhodčím řízení (Srv. § 40 německého zákona o soudcích /Deutsches Richtergesetz/, viz též: Růžička, K. Mezinárodní obchodní arbitráž, Praha: Prospektrum, 1997, ISBN 80-7175-051-4, s. 56). Naše úprava se tak pokud jde o srovnání s některými dalšími zeměmi spíše blíží kupříkladu úpravě rakouské (srv. § 578 rakouského civilního procesního řádu ) než úpravě německé. Z tohoto pohledu je právě rozhodčí řízení v Německu (byť zde doposud nenabylo takové obliby a všeobecné podpory, jako je tomu v řadě jiných zemí) označováno za příklad koexistence a pozitivních synergických efektů mezi řízením před soudem a řízení před rozhodci. I přes poněkud menší rozšířenost rozhodčího řízení v Německu je to tak právě Německo, kde rozhodčí řízení je i ze strany systému obecných soudů a justice vůbec považováno za významného partnera. Svědčí o tom i řada příkladů, kdy například v Německu byla zaznamenána řada rozhodnutí, kdy rozhodovací praxi soudů ovlivnila i rozhodovací praxe rozhodců (k této problematice aktuálně například nejnověji a velmi podrobně Busse, D. Die Bindung Dritter an Schiedsvereinbarungen, SchiedsVZ – Zeitschrift für Schiedsverfahren /German Arbitration Journal/, München / Basel : Verlag C. H. Beck / Helbing & Lichtenhahn / DIS, 2005, rč. 3, č. 3 /květen – červen/, s. 118-123). Neslučitelnost soudcovské funkce s výkonem funkce rozhodce však bývá na mezinárodní úrovni stále více kritizována (srv. např. Mothejzíková, J. Úloha národních soudů – podpora nebo dohled ? Evropské a mezinárodní právo, Praha: Nadace EMP, 1998, č. 1 – 2, ISSN: 1210-3977, s. 43 – 54, zde s. 46). Souvisí to s trendy podporujícími tzv. náhradní způsoby řešení sporů, k nimž v širším významu tohoto termínu lze řadit i rozhodčí řízení, jakož i s kombinací řízení před soudy a řízení rozhodčího či smírčího, které může vyústit buď v řízení před soudem nebo naopak ve vydání vykonatelného titulu v těch nejrůznějších formách, které jednotlivé právní řády připouštějí. S ohledem na tuto poměrně specifickou situaci v Německu, jakož i propracovanost řady otázek a do značné míry i příbuznost právního prostředí, je srovnání s Německem rovněž pokud jde o otázku odměňování rozhodců a úhradu nákladů řízení více než na místě.

²⁹ Srv. Henn, G. Schiedsverfahrensrecht, 3. vyd., Heidelberg : Müller, 2000, ISBN: 3- 8114-2015-1, marg. 151.

³⁰ Raban, P. (in op. cit. sub pozn. č. 3) hovoří v této souvislosti o 10/10, což dle názoru autora tohoto příspěvku neodpovídá znění příslušné „vzorové dohody“. Na druhou stranu se lze v praxi setkat i s tím, že v souvislosti se snahou o snižování nákladů řízení některé rozhodcovské smlouvy, jak byla učiněna zmínka o tomto institutu výše v rámci tohoto příspěvku, stanoví skutečně nižší odměnu než předpokládá vzorová dohoda, a to 13/10 pro předsedu senátu či jediného rozhodce a 10/10 pro ostatní členy rozhodčího senátu.

³¹ Srv. např. pokud jde o řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem ICC Craig, L. W., Park et Paulson, J. ICC Arbitration, 2. vyd., Paris: Oceana ICC Publishing, 1990 (v mezidobí však již vyšlo i 3. vyd. této světoznámé publikace), s. 3 a na mnoha dalších místech této monografie. Český překlad Pravidel pro rozhodčí řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem při Mezinárodní obchodní komoře včetně příloh viz též např. Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 377 – 407, ohledně nákladů řízení viz zejména Příloha III. „Náklady rozhodčího řízení a odměny za rozhodčí řízení“ (s. 403 – 406 téže publikace).

³² Zde je namístě zdůraznit, že jde o otázku, o níž se vedou spory. Zatímco řada rozhodců se přiklání k nutnosti výpočtu nákladů právního zastoupení (pokud jde o přímus nákladů řízení) podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, jiní rozhodci připouštějí možnost výpočtu podle vyhl. č. 484/2000 Sb. V této souvislosti nelze prozatím než doporučit, aby strany sjednaly v rozhodčí smlouvě i odpovídající postup pokud jde o výpočet nákladů právního zastoupení, který pak pro rozhodce může být závazný, neboť jde o výslovnou dohodu stran o jejich vzájemných právech a závazcích. Pokud jde o náklady řízení zahrnujících též odměnu rozhodců, je odkaz na vyhl. č. 484/2000 Sb. bez dalšího možný, neboť jde jen o analogické použití postupu upraveného v předpisu upravujícím jinou oblast. Stanovení paušální odměny pak zamezí možné polemice o tom, které úkony rozhodců byly nezbytné a které za nezbytné nelze považovat.

³³ K pojmu „náklady rozhodčího řízení“ viz např. Rozehnalová, N. op. cit. sub pozn. č. 3.

³⁴ Ostatně aplikace institutu „přerušení“ rozhodčího řízení je sama o sobě sporná a představuje celý okruh velmi závažných procesních otázek. Srovnáme-li například s německou úpravou, pak tato přerušení řízení před rozhodci vůbec nepřipouští (srv. Schwab, K.-H., Walter, G. et Baumbach, A. Schiedsgerichtsbarkeit, München : Verlag C. H. Beck / Helbing & Lichtenhahn, 2005, s. 151) Na druhou stranu je nutno poznamenat, že německá úprava civilního procesu řadu otázek zařazených u nás pod důvody pro přerušení řízení (zde civilního řízení soudního) nepodřazuje pod přerušení řízení (v německé terminologii „Unterbrechnung“) nýbrž po „Aussetzung“ (srv. přibližně klid řízení u nás upravený v § 110 OSŘ). Zásadně tak v řízení před rozhodci u nás je nutno s možností přerušení řízení počítat, postup podle OSŘ však může být jen analogický při zohlednění zvláštností rozhodčího řízení. O možnosti přerušení řízení hovoří např. Schelle, K. et Schelleová, I. Rozhodčí řízení (historie, současnost a perspektivy), Praha: EUROLEX Bohemia, 2002, s. 91. Jak však zmíněno, autor tohoto příspěvku se se zde prezentovaným názorem plně neztotožňuje.

³⁵ Nater – Bass, G. Praktische Aspekte des Vergleichs in Schiedsgerichtsverfahren. ASA – Bulletin Association suisse de l’arbitrage, Den Haag : Kluwer Law International, 2002, rč. 20, č. 3, ISSN : 1010-9153, s. 427 – 442.

³⁶ Lörcher, G. Schiedsspruch mit vereinbartem Wortlaut – Notizen zur Vollstreckbarkeit im Ausland. Recht und Praxis der Schiedsgerichtsbarkeit. Betriebsberater, 2000, rč. 55, č. 2, příloha 12 z 14. prosince 2000, s. 2 a násl.

³⁷ S ohledem na koncepci speciální úpravy obsažené v § 24 odst. (2) ZRŘ tak nepřichází v řízení před rozhodci ani aplikace postupu sice obdobného svým charakterem však odlišného, totiž toho, který je předvídán úpravou obsaženou v ustanovení § 99 odst. (2) OSŘ. Rozhodci totiž při vydání takového rozhodčího nálezu neschvalují smír tak, jak je tomu v případě řízení před soudem ve smyslu § 99 odst. 2 OSŘ (což je mylný, avšak v praxi velmi často se objevující názor), nýbrž rozhodci na žádost stran vydávají řádný rozhodčí nález, jehož výrok „kopíruje“ dohodu stran v meritu sporu, tj. ohledně jejich vzájemných práv a povinností, které jsou předmětem sporu a zahájeného řízení před rozhodci. S ohledem na existující speciální úpravu § 24 odst. (2) ZRŘ tedy aplikace § 99 OSŘ (ani per analogiam) v řízení před rozhodci v úvahu nepřichází.

³⁸ Srv. Pospíšil, P., op. cit. sub. pozn. č. 5. Autor zde hovoří mj. o činnosti, která není administrativně i časově toliko náročná“. Ačkoliv problematika odpovědnosti rozhodce je oblastí sui generis, která v tomto příspěvku záměrně není vůbec zmíněna, pak nelze v žádném případě hovořit o jakémkoliv rozdílu mezi rizikem odpovědnosti rozhodce v případě běžného postupu v řízení ve srovnání se situací, kdy rozhodci vydávají rozhodčí nález na základě smíru uzavřeného účastníky řízení, a to v souladu s ustanovením § 22 odst. (4) ZRŘ.

³⁹ Srv. např. Schwab, Walter, Baumbach, op. cit. sub pozn. č. 39, Kap. 12.10 a 12.11 (marg. 10). Srv. též např. Schwytz. Kosten und Kostenentscheidung im schiedsgerichtlichen Verfahren. Betriebsberater, 1974, s. 673 a násl. a další.