Rozhodčí soud České republiky

prezentuje

Praha, dne 20. dubna 2008 (ibra)

Z CYKLU ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ ROZHODCŮ

Finanční arbitr de lege ferenda

I. Úvod

Zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále též „ArbZ“), byla (s účinností od 1. ledna roku 2003) do právního řádu České republiky zakotven institut tzv. finančního arbitra. Uvedený zákon byl zatím dvakrát novelizován, s tím, že novela provedená zákonem č. 558/2004 Sb., s účinností od 1. ledna 2005 rozšířila působnost finančního arbitra na spory (i) z opravného zúčtování a na spory (ii) související s inkasní formou placení, a novela provedená zákonem č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, s účinností od 1. dubna 2006 zavedla do zákona některé procesní lhůty, kterými jsou subjekty řízení před finančním arbitrem vázány.

Po pěti letech Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky rozhodla o tom, že nebude pokračovat další funkční období současného personálního obsazení finančního arbitra. To je důvod k zamyšlení nad tím, co institut finančního arbitra za 5 let své existence konkrétního přinesl, a zda je právní úprava de lege lata nastavena vhodně, popř. zda by bylo lze (nebo dokonce třeba) ji vhodně novelizovat.

II. Postavení finančního arbitra

Co se týče organizační struktury a jmenovacích mechanismů a postavení finančního arbitra, je třeba konstatovat, že finančního arbitra (a jeho zástupce volí Poslanecká sněmovna na funkční období 5 let, a to veřejným hlasováním. Návrhy na volbu jsou oprávněny podávat finanční instituce , jejich profesní sdružení a profesní sdružení na ochranu spotřebitelů. Arbitrem (a zástupcem arbitra) mohou být v souladu s ust. § 4 odst. 1, odst. 2 ArbZ zvoleny pouze osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům, mají dobrou pověst, dostatečnou kvalifikaci a zkušenosti.

V souladu s ust. 4 odst. 3, 4 a 5 ArbZ je pak dále upraven zástupce finančního arbitra, a to tak, že zástupce arbitra zastupuje v době nepřítomnosti arbitra v plném rozsahu jeho pravomoci a odpovědnosti. Arbitr může zástupce arbitra trvale pověřit výkonem části své rozhodovací pravomoci. Pro volbu, odvolání z funkce a právní postavení zástupce arbitra platí ustanovení tohoto zákona o arbitrovi. Plat a další požitky arbitra a jeho zástupce stanoví Poslanecká sněmovna.

Další ustanovení pak upravují skončení funkce arbitra (srov. § 6 odst. 3 ArbZ), či jeho odvolání poslaneckou sněmovnou (§ 7 odst. 1 a 2 ArbZ), a vynětí (exempci) finančního arbitra z branné povinnosti, což je ustanovení prakticky obsoletní.

Z výše uvedeného legálního vymezení institutu finančního arbitra v českém právním řádu tak vyplývá, že se jedná o specifický orgán veřejné moci (a to orgán moci výkonné) s postavením správního úřadu, jehož orgány jsou kreovány státem a který je ex lege oprávněn autoritativně zasahovat do práv a oprávněných zájmů jeho rozhodovací činnosti podléhajících subjektů, jež sice nejsou ve vztahu k finančnímu arbitrovi v hierarchickém vztahu subordinace, ale které jsou povinny respektovat arbitra při výkonu jeho činnosti. Finanční instituce jsou však, což bude předmětem dalšího pojednání, povinny se spravovat, resp. podřídit autoritativnímu rozhodnutí finančního arbitra toliko v zákonem stanovených mezích, což jim fakticky neodnímá právo podat proti rozhodnutí finančního arbitra opravný prostředek k soudu, v důsledku čehož se společenská prospěšnost samotného institutu do značné míry devalvuje.

Jinak lze dále konstatovat, že finančního arbitra lze zařadit mezi orgány moci výkonné, z čehož generuje i logická inkompatibilita (neslučitelnost) výkonu funkce finančního arbitra s výkonem funkce v orgánech moci zákonodárné a soudní, a logicky i pak výkon funkce v některých orgánech moci výkonné, z nichž některé jsou zákonem přímo vyjmenovány (prezident, NKÚ, ČNB), a obecně je pak stanoveno, že se vylučuje výkon funkce finančního arbitra současně s výkonem jakékoliv další činnosti ve veřejné správě a s výkonem činností v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech podnikatelských subjektů. A contrario to znamená, že finanční arbitr může být nejen členem politické strany, ale může být např. i ve výkonech orgánech politické strany, církve, obecně prospěšné společnosti, občanského sdružení anebo odborové organizace, přičemž je otázkou, zda takové pracovněprávní či jiná obdobná (např. mandátní) autonomie byla zákonodárcem zamýšlena, či zda by nebylo od věci pro futuro některé z těchto „svobodněvolních“ možností výkonu funkce v exekutivních či kontrolních orgánech právnických osob občanského práva finančnímu arbitrovi odejmout. Je pravdou, že členství ve shora uvedených orgánech by muselo být v souladu s imperativem zakotveným v ust. § 6 odst. 2 ArbZ , avšak tento imperativ podle mého soudu nepokrývá všechny situace možného finančního angažmá finančního arnika v orgánech shora příkladmo uvedených korporací a pro futurum by bylo vhodné možnost takového angažmá v dotčených orgánech raději zcela vyloučit, a to snad toliko s výjimkou ponechání možné správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce.

Jako orgán sui generis, který je volen poslaneckou sněmovnou a je tedy kreován orgánem moci zákonodárné, je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky i dovoláván; prostředky na jeho činnost jsou nicméně hrazeny z rozpočtu České národní banky, na kterou je finanční arbitr oprávněn se obrátit rovněž v případě zajištění prostředků na samotný výkon jeho činnosti. V souladu s ust. § 1 odst. 2 in fine ArbZ jsou plat a další stanovené požitky arbitra a jeho zástupce nákladem České národní banky. Česká národní banka poskytuje (ale pouze „v odůvodněném rozsahu“) na své náklady rovněž administrativní zajištění výkonu činnosti arbitra, včetně úhrady výdajů spojených s činností osob pověřených podle tohoto zákona (srov. ust. § 1 odst. 2 věta prvá ArbZ. Finanční prostředky na činnost úřadu finančního arbitra tedy poskytuje Česká národní banka, jejich výši však stanoví poslanecká sněmovna (srov. § 4 odst. 5 ArbZ). Tato dichotomie není podle názoru autora této eseje vůbec na místě a vede v konečném důsledku k hypertrofii čerpání finančních prostředků z rozpočtu České národní banky . Zákon nadto umožňuje externí poskytování (nejen právních) služeb, které vedlo v praxi všech úřadů k plýtvání prostředků z veřejných rozpočtů.

O tom svědčí i veřejně publikované Výroční zprávy finančního arbitra za roky 2003-2007, kdy v roce 2003 náklady na činnost finančního arbitra činily 6,2mio. Kč (z toho 4,2mio. mzdové náklady), příjmy pouze 0,5mio. Kč, v roce 2004 byly náklady 8,1mio. Kč (z toho mzdy 5,4mio.) a příjmy 0,9mio. Kč. V roce 2005 došlo k dalšímu nárůstu nákladů na úřad finančního arbitra o dalších 2,3mio. Kč, a náklady celkem tedy činily 10,4mio. Kč, příjmy zůstaly na úrovni 0,9mio. Kč. Za rok 2006, zatím posledním roce, za nějž byla vydána Zpráva o činnosti finančního arbitra, činily náklady na činnost arbitra částku, kterou finanční arbitr veřejně nepublikoval, počet případů řešených před finančním arbitrem byl však ze sledovaného období 2003-2006 v roce 2006 nejnižší, když finanční arbitr projednával jen 52 případů.

Je tak potvrzením staré pravdy, že každý nově zřízený úřad se od počátku své existence zaměřuje jako každý jiný živý organismus a jako každá jiná korporace primárně na otázku svého „biologického“ přežití a snaží se ukotvit v síti standardních a zavedených institucí a založit něco jako „tradici sebe sama“, kterou bude po letech následně argumentováno – bez ohledu na jeho skutečnou společenskou prospěšnost – jako s hlavním důvodem jeho dalšího přežití, s argumentem, že „pokud úřad trvá, znamená to, že se osvědčil“. Takové sofisma však platí toliko u osob práva soukromého, které generují zisk na trhu, kde nabízejí v konkurenci ostatních podnikatelských subjektů své služby svým klientům, nikoliv však pro úřad, který prostředky na svoji činnost dostává bez ohledu na svoji tržní úspěšnost a bez ohledu na to, zda je po jím poskytovaných službách poptávka a jaké jsou jeho výsledky. Avšak tato kritika se nevztahuje výlučně na úřad finančního arbitra, ale týká se obecně všech orgánů veřejné správy, a úzce pak souvisí s problematikou tzv. minimálního státu, jak jej prezentoval rakouský ekonom F. A. Hayek, který lze však v současných politickoekonomických podmínkách současné Evropy (která směřuje z tohoto pohledu směrem právě opačným) jen stěží realizovat.

Nemělo by to však znamenat apriorní rezignaci na chování státu jako „řádného hospodáře“ v nejširším slova smyslu na kladení zvýšeného důrazu na zřizování jen takových úřadů a institucí, jejichž společenská prospěšnost nebude dovozována toliko v akademických disputacích, ale bude na první pohled zřejmá (vysoký počet vyřešených případů, nízké náklady na činnost apod.). V tomto srovnání zatím nelze o prospěšnosti instituce finančního arbitra hovořit a je otázkou, kolik funkčních období má být tomuto úřadu ještě ponecháno, než buď (i) projde radikální reformou, nebo (ii) bude zrušen a příslušná evropská směrnice implementována znovu a účelněji.

III. Nález finančního arbitra a jeho právní důsledky

Rozhodnutí finančního arbitra ve věci samé (tj. rozhodnutí o předloženém sporu, nález finančního arbitra) má formu nálezu. Nález finančního arbitra musí mít písemnou formu. Nález se sděluje doručením písemného vyhotovení. Mezi povinné náležitosti nálezu patří výrok, odůvodnění a poučení o námitkách. V nálezu bude třeba dostatečně přesné specifikace rozhodovaného sporu (označení účastníků a vlastní věci) a samozřejmě výrok, jehož formulace, pokud je ukládána povinnost musí ukládat plnění vykonatelné a stanovit lhůtu k plnění.

V odůvodnění nálezu by měl arbitr uvést, které skutečnosti (právní a faktické) byly podkladem jeho rozhodnutí (výroku), jakými úvahami byl veden při rozhodování a hodnocení důkazů. Písemné vyhotovení nálezu doručuje arbitr účastníkům řízení do vlastních rukou. Při doručování se v řízení před finančním arbitrem postupuje podle správního řádu. Subsidiární aplikaci správního řádu zakládá ust. § 24 ArbZ. Kromě „skutečného“ doručení písemnosti do vlastních rukou účastníka umožňuje zákon rovněž doručením prostřednictvím tzv. fikce doručení (doručení uplynutím lhůty v případě, že adresát nebyl zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje) nebo i doručení veřejnou vyhláškou (v případě, kdy není znám pobyt účastníka řízení). Pokud má některý z účastníků řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení před finančním arbitrem, doručují se písemnosti pouze tomuto zástupci. Má-li účastník v řízení něco osobně vykonat, doručuje se písemnost jak zástupci, tak i přímo účastníkovi. V tomto ohledu žádné rozdíly mezi doručením ve správním řízení nejsou, ale právní úprava naopak právě institutu doručování podle správního řádu využívá.

Co se týče právní obrany proti vydanému nálezu finančního arbitra, lze konstatovat, že proti nálezu finančního arbitra jsou jako opravný prostředek připuštěny námitky. Námitky může podat každá ze sporných stran. Námitky musí být odůvodněny. Pokud se účastník práva podat námitky nevzdal , je oprávněn podat odůvodněné námitky ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení nálezu (§ 16 odst. 1 věta prvá ArbZ). V této lhůtě musí být námitky podány včetně odůvodnění. Lhůta pro podání námitek počítá běžet ode dne doručení nálezu, tzn. že prvním dnem běhu lhůty je den následující po dni doručení nálezu. Pro běh lhůt v řízení před finančním arbitrem se s ohledem na subsidiární aplikaci správního řádu použije úprava správního řádu. O podaných námitkách rozhoduje sám finanční arbitr, a to tak, že návrh alternativně buď (i) potvrdí nebo (ii) změní. Proti rozhodnutí o námitkách není možné již další námitky uplatnit, rozhodnutí je konečné. Doručený nález, u něhož bylo již rozhodnuto o námitkách anebo námitky nebyly vůbec uplatněny a uběhla již lhůta k jejich podání, je nálezem pravomocným.

V návaznosti na otázku právní moci nálezu vystupuje do popředí i otázka jeho vykonatelnosti. Vykonatelnost nálezu finančního arbitra je odvislá od uplynutí lhůty stanovené v nálezu k plnění. Nález finančního arbitra je totiž soudně vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění.

Zákon výslovně neupravuje otázku suspenzívního (odkladného) účinku námitek podaných proti nálezu. S ohledem na absenci ustanovení stran odkladného účinku podaných námitek lze v důsledku podpůrné (subsidiární) aplikace správního řádu uzavřít, že podané námitky mají v zásadě vždy vůči napadenému nálezu odkladný účinek, s výjimkou případu, kdy finanční arbitr v nálezu výslovně odkladný účinek podaných námitek vyloučil. Není-li v nálezu stanovena lhůta k plnění, je vykonatelný, jakmile nabyl právní moci. Okamžik nabytí právní moci a okamžik jeho vykonatelnosti v takovém případě splývá.

Nález arbitra, který je ve smyslu ust. § 17 ArbZ vykonatelným (pravidelně bude též i pravomocným, ale nemusí to platit bezvýjimečně - viz shora k odkladným účinkům), je titulem pro soudní exekuci. Nález lze vykonat prostřednictvím soudu podle občanského soudního řádu. V tomto bodě možno poznamenat, že přesný text zákona zakotvující vykonatelnost nálezu arbitra je právě díky přesné dikci „soudně vykonatelný podle občanského soudního řádu“ poněkud problematický vzhledem k dnes již takřka běžné možnosti výkonu rozhodnutí prostřednictvím soudních exekutorů. Tito provádějí nucený výkon exekučních titulů na základě zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“). Podle ust. § 40 písm. g) exekučního řádu je exekučním titulem pro exekuci prováděnou soudním exekutorem i jiné vykonatelné rozhodnutí, jehož výkon zákon připouští. Zákon o finančním arbitrovi výkon nálezu arbitra připouští, omezuje ho však pouze na soudní výkon podle občanského soudního řádu. Protože je v relaci obou zákonů, tj. zákona o finančním arbitrovi a exekučního řád zákon o finančním arbitrovi v pozici zákona speciálního (lex specialis), praxe někdy dovozuje, že výkon nálezu finančního arbitra je omezen právě na soudní výkon rozhodnutí, realizovaný podle hlavy páté občanského soudního řádu.

S takovým názorem se autor této eseje neztotožňuje, neboť je to argumentace, které zcela odhlíží od ust. § 130 exekučního řádu, kde se na podobné případy pamatuje, když zde zákonodárce stanoví, že „Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona“. Neznamená to nic jiného, než že nález finančního arbitra je vykonatelný jak soudním vykonavatelem postupem podle občanského soudního řádu, tak i exekutorem postupem podle exekučního řádu.

Nesdílím proto názor, že je třeba provést novelizaci ust. § 17 ArbZ a že to je jedna z věcí, kterou by bylo de lege ferenda třeba změnit, neboť jak ukazuje aplikační praxe, výkon exekučních titulů prostřednictvím soudních vykonavatelů je ve srovnání s výkonem rozhodnutí realizovaným prostřednictvím soudního exekutora výrazně pomalejší. Zákonná úprava zde neukazuje další slabinu zákona o finančním arbitrovi, neboť jím vydaný exekuční titul poskytuje oprávněnému volbu způsobu exekuce tak, jak je tomu i v případě jak soudního rozhodnutí, tak i rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem.

IV. Komparace se zahraničním

Zajímavé jsou v této souvislosti příklady institucionálního zajištění mimosoudního řešení sporů (ADR) mezi bankami a jejich klienty ve vybraných zemích s vyspělým bankovním průmyslem uváděné odborníkem na slovo vzatým, a to JUDr. Petrem Scholzem, zástupcem finančního arbitra České republiky, z jehož velice užitečné komparace postavení finančních arbitrů (ombudsmanů) bude níže převážně citováno.

Britský bankovní ombudsman (resp. „bankovní ombudsmani“, neboť jich je více) je součástí Financial Ombudsman Service (dále jen „FOS“), což je tzv. Služba finančního ombudsmana. FOS je nezávislou institucí, která byla Britský ombudsman je soukromoprávní institucí a jeho rozhodnutí nejsou konečná.

Ve Spojených státech amerických má Úřad US ombudsmana (dále „USO“) 70 zaměstnanců a je organizovaný na společných zásadách řešení sporů a služeb zákazníkovi. Těchto 70 zaměstnanců zahrnuje i 9 vyšetřovatelů - kontrolorů pro banky jednotlivých států, 15 manažerů aprobovaných v řízení stížností, 1 aprobovaného pracovníka řízení rizik, 1 aprobovaného interního auditora a 1 samostatného právníka. Filosofií USO je vyřešit spory mezi klienty a bankami přátelským, neformálním způsobem. Cílem je najít přijatelné usnesení v jakémkoliv sporu na neformálním základě. Pokud to není možné, mohou se banky dožadovat rozhodnutí sporu žalobou u soudu. Je soukromoprávní institucí.

Německý systém vypořádávání sporů mimosoudní cestou v oblasti bankovnictví je tvořen v zásadě třemi okruhy: I. centrální banka, II. univerzální banky a III. specializované banky, a to (i) uvnitř centrální banky je Dispute settlement body (DSB) at the Deutsche Bundesbank, (ii) pro univerzální banky, (iii) pro specializované banky, kterými jsou stavební spořitelny existují opět dva samostatné systémy - Dispute settlement body of the Landesbausparkassen (LBS), a dalším je Verband der privaten Bausparkassen (VDPB). Vypořádávání (řešení) sporů mimosoudní cestou bylo vždy dobrovolnou službou německých bank jejich zákazníkům, která je poskytovaná zákazníkům zdarma. Systémy vznikly za účelem ochrany zákazníků, ale DSB není řízena spotřebitelskými organizacemi. Nicméně spotřebitelské organizace jsou zahrnuty do procesu jmenování ombudsmanů. Postavení ombudsmanů v SRN je tedy rovněž soukromoprávní a stát do něj nikterak nezasahuje.

Na Slovensku byl za účelem mimosoudního řešení sporů zřízen Stálý rozhodcovský súd (dále jen „SRS“), který je organizační složkou Asociácie bánk (dále jen „AB“). Celkem je na Slovensku 30 profesních rozhodcovských soudů. Rozhodčí soudy, resp. stálé rozhodčí soudy (dále též „RS“ nebo „SRS“) jsou osoby soukromého práva nezávislé na stranách sporu a řešení sporů mezi finančními institucemi a jejich klienty tedy není omezeno pouze na rozhodčí soud zřízený při Asociaci bank, protože slovenské finanční instituce mohou sjednat i příslušnost jiného rozhodčího soudu, evidovaného v seznamu rozhodčích soudů vedených slovenským ministerstvem spravedlnosti (např. Rozhodcovského súdu Slovenskej republiky při Institute of the Chamber of Commerce apod.). Podle § 93 slovenského zákona o bankách, který byl již zmiňován v textu této eseje, musí banky na Slovensku předložit klientovi při uzavírání smlouvy návrh rozhodčí smlouvy (doložky) pro případ řešení sporů. Klient s návrhem rozhodčí smlouvy souhlasit nemusí, může ji odmítnout a v takovém případě by spor klienta s bankou rozhodoval soud obecné soustavy. Návrh na zahájení řízení před RS je možno podat i v elektronické podobě, ale v takovémto případě musí být do 3 dnů potvrzen písemně. Rozhodování SRS se řídí zvláštním zákonem č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovkom konaní, podpůrně se řídí občanským soudním řádem.

Výše uvedené shrnutí postavení finančních arbitrů ve vybraných státech světa a Evropy tak zřejmě ukazuje na to, že právní povaha finančních ombudsmanů je spíše taková, že (i) jde o osoby práva soukromého, (ii) financované ze soukromých prostředků, resp. mimo systém veřejných rozpočtů, (iii) nemající zpravidla pravomoc rozhodovat autoritativně spory, (iv) mající zákonem omezené pravomoci ve vztahu k okruhu rozhodovaných případů. Z hlediska normativní právní úpravy je autorovi této eseje nejbližší právní úprava řešení finanční arbitráže na Slovensku, neboť jde zcela mimo státní ingerenci, nezatěžuje veřejný rozpočet ani minimální částkou a ani nepreferuje slabší smluvní stranu (spotřebitele) před druhou, „silnější“ smluvní stranou, kterou je banka, když stojí na pozici, že ochrana slovenského spotřebitele obsažená v občanském zákoníku a zákoně o ochraně spotřebitele je dostatečnou zárukou ochrany spotřebitele, zatímco účelem rozhodčího řízení je autoritativní rozhodnutí sporu mezi finanční institucí a klientem. Velice důležitá jsou potom ustanovení o tom, že (i) rozhodnutí SRS je konečné a závazné pro každého, (ii) rozhodnutí je rychlé a není jakkoliv omezen okruh případů, který jsou rozhodčí soudy oprávněny řešit.

Slovenská právní úprava finanční arbitráže je tak vzorovým příkladem, jakým směrem by se měla de lege ferenda ubírat právní úprava tuzemská. Pokud dospějeme k závěru, že česká právní úprava, svěřující instituci finanční arbitráže výlučně do rukou státem zřízeného úřadu, není radikálně reformovatelná, pak je nezbytné pravomoci současného úřadu finančního arbitra posílit, a to zejména co se týče okruhu jím rozhodovaných případů, neboť v současné době existuje český finanční arbitr jako „úřad pro úřad“, jehož existenci odůvodňuje jen to, že byla naplněna shora odkazovaná Směrnice EP a Rady. Tato směrnice však mohla být naplněna i jinak; česká cesta byla však, jak ukazuje komparace se zahraničními právními úpravami, cestou ne nepříliš promyšlenou. Právě v důsledku způsobu implementace směrnice je de lege lata úřad finančního arbitra v České republice de facto zbytečný. Východiska de lege ferenda byla nastíněna v textu této eseje.

O potřebě reformovat recentní právní úpravu není ostatně v kuloárech arbitrážního soudnictví velkých diskusí a tentýž názor zaznívá i z úřadu finančního arbitra . Rozdíl pohled panuje toliko v tom, zda by měla být finanční arbitráž do budoucna povahy soukromoprávní, jak je zvykem ve většině států světa i Evropy, nebo zůstat postavena na veřejnoprávním základě, jak je tomu za stávající právní úpravy, s tím, že by došlo k rozšíření okruhu sporů rozhodovaných finančním arbitrem. Zde je třeba mít ovšem na paměti, že druhá z těchto variant by si vyžádala dalších nákladů z veřejných rozpočtů, v našem případě z rozpočtu centrální banky.

V. Závěr

Pokud již tedy bylo zahájeno řízení před finančním arbitrem, není to ještě zárukou toho, že finanční arbitr bude posledním rozhodovacím článkem v rozhodovacím procesu (tj. „konečnou instancí“), resp. není jím obligatorně, ale pouze z vůle jedné ze stran sporu, tj. finanční instituce nebo jejího klienta, a to jen za předpokladu, že nikdo z těchto subjektů nezahájí řízení před soudem nebo rozhodcem. Činnost finančního arbitra je tak ex lege nutno spíše než za činnost obdobnou činnosti rozhodce podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, považovat za činnost obdobnou činnosti tzv. adjustikátora, který je upraven v právních řádech některých zemí.

Za stávající právní úpravy je smysl a účel instituce finančního arbitra toliko takový, jakým je smysl a účel finančního ombudsmana v některých zemích EU, kdy jde v podstatě o instituci bez větších rozhodovacích pravomocí, jejíž rozhodnutí nejsou závazná, popř. proti nim existují opravné prostředky a brojení prostřednictvím soudních žalob. Takové instituce však v právním řádu třeba není, neboť její pravomoci lze velice snadno a s menšími náklady na státní rozpočet, resp. na rozpočet centrální banky, nahradit smluvním přímusem mezi finanční institucí a klientem, na jehož základě by byla součástí smlouvy mezi nimi uzavírané obligatorně rozhodčí doložka, jež by založila pravomoc rozhodce k projednání sporu, nebo přenesením sporů před soudy obecné soustavy a stanovením lhůt 30, resp. 60 dní pro rozhodnutí soudu. Stanovení lhůty soudu pro rozhodnutí by ostatně nebylo nic neobvyklého, neboť zákonodárce takové lhůty čas od času v zákoně stanoví a přes odpor soudů vede takový legislativní postup téměř pokaždé k radikálnímu zrychlení té části procesu, pro který byla taková lhůta stanovena .

Některé otázky, které by mohly být předmětem novelizace zákona o finančním arbitrovi, byly nastíněny shora, jiné možné přinese další praxe, neboť po 5 letech fungování institutu finanční arbitráže nelze činit kategorické závěry. Bylo by z tohoto pohledu nikoliv nevýznamné zpracovat statistiky, v jakém procentu případů byly spory mezi finanční institucí a jejím klientem projednány finančním arbitrem, a v jakém soudy či rozhodci.

Dále by bylo třeba změnit hrazení nákladů na úřad finančního arbitra, jež by měly být hrazeny nikoliv z peněžních prostředků daňových poplatníků, které takový institut v zásadě nepotřebují a z nichž jeho služeb využije toliko minimum, ale např. z peněžních prostředků finančních institucí, např. na principu fondového financování (tak jak jsou financovány garanční fondy finančních institucí). Není však vhodné, aby nadále pokračoval stav, ke kterému právní úprava de lege lata přímo „nahrává“, aby finanční arbitr zadával zakázky třetím, externím osobám, a to znalcům a advokátům srov. Výroční zprávy finančního arbitra, z nichž takové zadávání vyplývá).

O tom, že náklady na činnost finančního arbitra rostou, zatímco neroste počet případů před finančním arbitrem projednávaných, je nejen důkazem toho, že úřad finančního arbitra je finančně ztrátový (což má přímou souvislost s nízkým, ba nepatrným počtem případů před ním projednávaných), ale že si za 5 let jeho existence finanční instituce ani jejich klientela tento institut neosvědčila. Náklady na účinnost úřadu již převýšily částku 10mio. Kč, každý rok rostou, zatímco počet případů projednávaných před finančním arbitrem vzestupnou tendenci nevykazuje. Pro zachování institutu finanční arbitráže nelze dost dobře argumentovat ani evropskou legislativou, neboť implementaci Směrnice EK lze legislativně zpracovat i jinak, a přenesením sporů na soukromoprávní rozhodce, s tím, že spor by byl vyřešen stejně rychle, profesionálně a bez nákladů na veřejné rozpočty. Jiným řešením, které se de lege ferenda nabízí, je přenesením sporů na soudy obecné soustavy, se stanovením lhůty, v nichž mají rozhodnout. Soudní soustava by přes občasné nářky takový „nápor“ zvládla, neboť počet případů, které finanční arbitráž řeší, je tak nepatrný, že by soudy vůbec nezatížil.

Otázek, které generuje stávající právní úprava i pětileté zkušenosti s úřadem finančního arbitra, jejíž výročí se blíží, je více, a ne všechny lze pojmenovat a už vůbec ne na ně odpovědět v jediné stati. Zbývá tak uzavřít esej přáním, aby se pro futurum vůbec našla vůle problém řešit a nastavit právní úpravu de lege ferenda způsobem odpovídajícím zásadě hospodárnosti, rychlosti a efektivity řízení, na kterých by měl každý procesní režim spočívat. Nově zvolený finanční arbitr by se o to mohl a hlavně měl pokusit.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. Autor je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s., členem České advokátní komory a posluchačem LL.M. na Masarykově univerzitě v Brně. Práce vznikla jako seminární práce v rámci uvedeného studia.