ARCHIV RSČR
VYBRALI JSME PRO VÁS
K činnosti arbitrážních center a stálých rozhodčích soudů
Polemika
I.
V časopisu Právní rádce 11/2005 byl publikován článek místopředsedy Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Přemysla Rabana s názvem “Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení”. Z důvodu, že předmětem uvedeného článku je otázka legality tzv. rozhodčích center (v dikci autora expresivně nazývaných jako “samozvané rozhodčí soudy”) považuji za nutné “ztratit” k uvedené problematice několik slov, kterými by byla některá autorova nepřesná tvrzení týkající se tzv. arbitrážních center, včetně arbitrážního centra Rozhodčí soud České republiky, v jehož čele stojím, uvedena na pravou míru.
Pojďme tedy popořádku a vyvracejme jedno tvrzení autora za druhým. Bude to postup nejen korektní, ale zejména poskytující čtenáři znalému i neznalému problematiky rozhodčího řízení věrný obraz argumentovaných pasáží.
Především, Raban konstatuje, že “nedbaje varování ministerstva spravedlnosti, Hospodářské komory ČR, Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR a některých předních právních teoretiků v této oblasti, upozorňujících na nezákonnost činnosti její a podobných "rozhodčích soudů", řada advokátů doporučovala našim podnikatelům "výhodné řešení" vymáhání jejich pohledávek, exekutoři předkládali jimi vydané "nálezy" soudům, soudy v mnoha případech nařizovaly exekuci a exekutoři takové exekuce prováděli ”.
Uvedeným tvrzením jeho “odborný příspěvek” v podstatě začíná a odhaluje tak nastavení jeho argumentů a priori , když později se pouze hledá odůvodnění tvrzení, která mají být odůvodněnaa jeho příspěvek má tak z velké části povahu sofismatu. V čem je nezákonnost činnosti podobných rozhodčích soudů, Přemysl Raban (dále jen “autor”) neříká a nedočteme se to ani v dalším pokračování článku. Autor se odvolává na kauzu Sandry Svobodové, od které odvíjí celý svůj příběh (spíše jde skutečně o dílo beletristické než odborné povahy) o nezákonnosti rozhodčích center, a její občanské sdružení Vnitrostání a mezinárodní arbitráž ad hoc, jejíž rozhodčí nálezy dává do jedné skupiny s činností a rozhodčími nálezy jiných rozhodčích institucí, mezi nimiž jmenuje i Rozhodčí soud České reubliky a další. Článek je zaměřen proti arbitrážním centrům, u kterých jsou asociováni rozhodci ad hoc a které zvláště u posledních několika málo letech vytváří na trhu konkurenci dosud monopolně postavenému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
Ponechám stranou, nakolik je ve vztahu k Sandře Svobodové ze strany autora ctěna ústavně garantovaná presumpce neviny, a k uvedenému (protože neprávnímuú tvrzení připojím pouze dovětek, že v českém právním prostředí vydávaly1 rozhodčí nálezy bez existence rozhodčí doložky právě jen Sandra Svobodová a rozhodci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky. kteří se poté, co jim Sandra Svobodová vytvořila na trhu poskytovatelů arbitrážních služeb nevítanou konkurenci, od podobných způsobů snažili distancovat, ač byli sami jejich primárním zdrojem, z něhož Svobodová čerpala. Rozdílem mezi „divokou“ arbitráží v podání Sandry Svobodové a rozhodováním rozhodců našeho jediného aktivního2 stálého rozhodčího soudu spočívá v tom, že Sandra Svobodová vydala rozhodčí nález i tam, kde strana sporu namítla nedostatek pravomoci rozhodce ad hoc k projednání sporu v rozhodčím řízení. Jedině za toto jednání je také trestně stíhána a jedině toto jednání lze také podle názoru autora tohoto příspěvku bez diskuse označit za jednání po právní stránce sporné. Naproti tomu rozhodci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodovali spor bez existence rozhodčí doložky “jen” tehdy, zaslala-li žalovaná strana na výzvu rozhodčího soudu žalobní odpověď, v níž nenamítla nedostatek pravomoci rozhodce k projednání sporu v rozhodčím řízení. Z takového jednání žalované strany bylo a je v doktrinární literatuře shodně dovozováno, že žalovaná strana se tím v podstatě „dostala“ do řízení, neboť nevznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodce či rozhodčího soudu k projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení lze chápat jako její konkludentně učiněný projev vůle řešit věc v rozhodčím řízení. A to je právě ona hranice, kterou rozhodci a funkcionáři Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky včetně např. Květoslava Růžičky3 staví jako limitu ve vztahu k tomu, kdy je ještě projednání věci v rozhodčím řízení v souladu s právem a kdy již nikoliv . Raban jde ve svých pvahách ještě dál a rozhodčí smlouvu či doložku považuje výslovně za conditio sine qua non rozhodčího řízení. Vzniká tak otázka, z jakého důvodu se vlastně v doktrině rozhodčího řízení bojuje o toto téma, když jediným soudem, který řízení bez rozhodčích doložek kdy realizoval, byli právě rozhodci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Že by snaha o umytí si rukou?
Není tedy pravdou, že by arbitrážní centra projednávala spory v rozhodčím řízení bez toho, aby existovala rozhodčí smlouva či doložka, tento způsob vedení sporu, jak se opakovaně vyjádřili rozhodci několika arbitrážních center (např. (Společnosti pro rozhodčí řízení, nebo Rozhodčího soudu při EACCL), je arbitrážním centrům cizí a v minulosti byl a i nyní je imanentní pouze občanskému sdružení Sandry Svobodové, která je na jeho základě (a podle našeho názoru spravedlivě), kriminalizována, a Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kde působí Přemysl Raban jako místopředseda. Zde je nezbytné opět zdůraznit, že se autor svými slovy, které majuí vyznívat proti arbitrážním centrům, doslova vlamuje do otevřených dveří a uvedené teze by měl adresovat spíše svým kolegům z Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
V této souvislosti stojí za povšimnutí samo označení příspěvku autorem jako “Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení”, které by mohlo vyvolávat ve čtenáři mylný dojem, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je snad něčím jiným, než soukromoprávním rozhodčím soudem. Je sice pravda, že jmenovaný soud byl zřízen zákonem v období komuninistické právní dvouletky v letech 1949- 1950 a sám způsob jeho ustavení byl poplatný době jeho vzniku, z hlediska právního postavení je však blíže osobě práva soukromého, byť sám právní subjektivitu nemá a jím učiněné úkony jsou v odpovědností sféře přičitatelná Hospodářské komoře, u které byl zřízen. K otázce právního postavení jmenovaného rozhodčího soudu se vyjádřil rovněž Ústavní soud České republiky”, a to v nálezu IV. ÚS 174/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu), kde mj. dovodil, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci podle uvedených ustanovení Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu.
Autor tedy očividně nemluví pravdu, když tvrdí, že (citace), “arbitrážní řízení je založeno na dvou základních zásadách, jež jej právně, ale i fakticky (ekonomicky) umožňují, jako sociální jev. První z nich spočívá v tom, že řízení je ovládáno shodnou vůlí stran, bez této není možno řízení zahájit a též ani stát (ať již zastáváme jakkoli nazvanou teorii o původu arbitráže) nedeleguje (lépe řečeno se nevzdá) monopolu rozhodování o právech a povinnostech osob ”.
Toto tvrzení není po právní stránce obhajitelné, ledaže bychom souhlasili s tezí, že shodnou vůlí stran je možno oprávnění rozhodců k projednání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení založit pouze před zahájením řízení samého. Takovou povinnost však zákon smluvním stranám nikde nestanoví a ty tak mohou založit pravomoc rozhodce k projednání a rozhodnutí sporu kdykoliv během řízení, které je zahájeno podáním arbitrážní žádostí (žaloby, návrhu na zahájení řízení), a to i tehdy, není-li mezi stranami sjednána rozhodčí smlouva nebo není-li rozhodčí doložka součástí smlouvy mezi nimi uzavírané. Na tom panuje konsensus nejen v arbitrážní praxi4 a teorii české provenience, ale tento konsensus je minimálmě celoevropský5; dokonce sami rozhodci6 i funkcionáři7 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky tuto skutečnost nikdy nezpochybňovali a autorův výrok je tak v tomto ohledu naprosto ojedinělý a ve světle kauzy Sandry Svobodové, existence arbitrážních center a jeho posledního příspěvku, který je předmětem této stručné analýzy, se jeví jako stanovisko velice účelové, jehož cílem je distancovat se od jednání rozhodců svého vlastního soudu a přičíst je konkurenčním subjektům, které je nikdy v praxi nepraktikovaly. Shrnuto a podtrženo, není tedy pravda, jak tvrdí autor, že rozhodčí řízení nelze zahájit bez existence rozhodčí doložky a autor si této skutečnosiá musí být jako místopředseda rozhodčího soudu, který takto sám řízení zahajuje, dobře vědom. Za druhé není pravda, že se stát “ nevzdá monopolu rozhodování o právech a povinnostech osob ” , když stát tak právě prostřednictvím zákona o rozhodčího řízení učinil.
Kde jsou přesně hranice oné omnipotentní a omniprezenční pravomoci rozhodce, o tom lze vést diskusi, nikoli však o tom, zda byla na rozhodce delegována pravomoc ze strany státu. To je věc elementárního výkladu četných ustanovení z.r.ř., která s termínem “pravomoc rozhodce” standardně operují a protože se jedná o pojem vyhrazený metodami legislativní techniky osobám práva veřejného, lze sotva dovozovat jinak, než že stát delegoval na rozhodce část své soudní mocenské autority, zvláště propůjčil-li normou síly zákona výsledku činnosti rozhodce, tj. rozhodčímu nálezu, stejné účinky jako soudnímu rozhodnutí a učinil z něj jeden z právem aprobovaných exekučních titulů.
“Další z nich”, píše dále autor o zásadách rozhodčího řízení, “ je rovné zacházení se stranami, bez podezření vlivu jakéhokoli zájmu ze strany rozhodovacího orgánu na výsledku sporu. Tato zásada je podmínkou důvěry lidí a ochoty svěřit si svůj osud do rukou cizího subjektu. Jen těžko hledají lidé důvěru k "soudu", jenž se neskrývá teoriemi o spravedlnosti rozhodování o právech občanů bez jejich souhlasu a často i etičnosti vyplývající z rozhodování na základě převažujících "kladných etických hodnot" nad "zápornými etickými hodnotami", která, jak jsme mnozí z nás a naši předci v minulosti, je vždy základem bezpráví a falešné morálky ”.
K uvedenému se tak, jako ostatně na více místech svého textu, jen stěží právně argumentuje, protože uvedené konstrukce nejsou vůbec z “právního světa” a nejsou ani psány právním jazykem, ale jsou pouhou účelovou politickou manifestací bez obsahu a právní argumentace. Cíl volby uvedené dikce i ladění celého příspěvku je však zřejmý, když autor chce čtenáři sugerovat dojem, že arbitrážní centra (jeho dikcí “tzv. samozvané rozhodčí soudy”), nerespektují zásadu rovného zacházení se stranami sporu, dojem, že u arbitrážních center neboli tzv. samozvaných rozhodčích soudů existuje podezření vlivu jakéhokoli zájmu ze strany rozhodovacího orgánu na výsledku sporu a uzavírá, že “ lidé (v daném kontextu výraz jadrné češtiny 50. let) hledají jen těžko důvěru k "soudu", jenž se neskrývá teoriemi o spravedlnosti rozhodování o právech občanů bez jejich souhlasu a často i etičnosti vyplývající z rozhodování na základě převažujících "kladných etických hodnot", které je vždy základem bezpráví a falešné morálky ”. S takovými výroky, kterých je text plný, je po právní stránce naprosto nemožné polemizovat, a to z důvodu, uvedených shora, tj. že jsou pouze politickým manifestem bez elementání právní ideje. Snad by se hodilo jen dodat, že autora by nemělo vůbec zajímat, zda a jak získávají arbitrážní centra svoji klientelu. Nutno poznamenat, že jí získavají jéně dramatickým zpsobem, než si lze představit, a to standardně tak, že třetí osoby učiní součástí smluv jimi uzavíraných rozhodčí doložku, proto se také rozhodci ad hoc sdružují do rozhodčích center, neboť jejich sdružení má po marketingové stránce svůj význam. Rozhodci ad hoc musí tento způsob používat, neboť jejich tradice a kontakty nejsou ta hkuboké a dobové jako tradice stálého rozhodčího soudu, který se při sjednávání rozhodčích doložek a smluv může i v tomto ohledu opřít o svoji bohatou minulost.
Podobně lze konstatovat o další pasáži, kterou shora citovaná výpověď pokračuje a která nabírá již výrazně (uvážíme-li, že na začátku článku jsou v odkaze na poznámky pod čarou citována konkrétní jména rozhodců nebo představitelů arbitrážních center) již vyloženě denunciačního charakteru, když autor píše, že “ objektivním minimálním rámcem etiky je platné právo, zahrnující nejen normy vztahů mezi lidmi, ale i normy, jimiž k určení takových vztahů má dojít. Nemůže-li se "rozhodovací instituce" odhodlat k čekání, až jeho poctivá práce přivodí důvěru veřejnosti, pak musí nabídnout takové služby, jež by mohly přilákat i osoby jimž spravedlivé rozhodování neleží tolik na srdci. Proto tyto samozvané rozhodčí instituce nabízejí služby, jež nejen osobám práva znalým naznačují poněkud méně "sametové" jednání, v němž je značná naděje na úspěch, nestačí-li práva neznalý překvapený odpůrce zareagovat (k čemuž mu ani nebude dána větší příležitost). Stačí pokud je takovému jednání dána formální právní podoba, umožněná nejasnou legislativou s tím, že panující veřejný nepořádek, neznalost a nepřipravenost veřejných orgánů (pomineme-li i možný zlý úmysl) umožní učinit posléze takovou cestu obvyklou ”.
Floskulemi o etice, jejímž “objektivním minimálním rámcem je platné právo”, se místopředseda rozhodčího soudu, který jako jediný realizuje v České republice rozhodčí řízení bez existence rozhodčí doložky8, dopouští již podle mého názoru trestného činu šíření poplašné zprávy, neboť konstruuje nikde neexistující stav spočívající v údajné snaze nezákonně “přilákat osoby k rozhodčímu řízení”, a tento stav přičítá arbitrážním centrům. Nezbývá než opakovat, že to je představa, která se naprosto míjí s tím, jak v praxi rozhodčí řízení před arbitrážními centry probíhá a která této praxi vůbec neodpovídá. Věty typu “ proto tyto samozvané rozhodčí instituce nabízejí služby, jež nejen osobám práva znalým naznačují poněkud méně "sametové" jednání, v němž je značná naděje na úspěch, nestačí-li práva neznalý překvapený odpůrce zareagovat (k čemuž mu ani nebude dána větší příležitost) ”, skutečně nejsou na právní polemiku, když jejich cílem je pouze konstruovat fiktivní realitu existence podvodných rozhodčích soudů9, které mezi slušnou arbitrážní společnost reperezentovanou autorem jako místopředsedou stálého rozhodčího soudu nikdo nezval (viz opakované používání slova “samozvané”10).
Nic právního neobsahují ani další konstatování typu “ taková nabídka zajisté nalézá ohlas u části podnikatelské veřejnosti, zvláště, když nikdo nemůže nikoho obvinit z vědomé nelegálnosti. Koneckonců s takovými postupy se denně stýkáme v jiných oblastech života a v zahraničí se naše republika stává poznenáhlu jimi pověstná ”, avšak vyvracet se tato tvrzení musí, jinak by zanechávala v odborné i laické právní veřejnosti dojem, že je na nich něco pravdy, když je nikdo nerozporuje. Uvedená expresivní tvrzení nemají jiný cíl, než realitu ne snad zkreslovat, ale vyloženě vytvářet a uměle modelovat k obrazu autora, který odborné i laické právní veřejností pojmenovává “zlo” (které však v realitě tuzemské arbitrážní praxe neexistuje, pozn.aut.), a tváří se, jako že s tímto zlem “pod praporem etiky” a s pomocí “předků” (srovnej dikci autora) bojuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že slova autora jsou nejen vědecky nekorektní, nejen postrádají jakoukoliv dávku profesionální etiky advokáta, kterým autor rovněž je, ale především nejsou vůbec pravdivá, když autor uměle a v rozporu se skutečností generuje problém, který v reálném světě vůbec neexistuje (tj. vydávání rozhodčích nálezů rozhodčími centry bez předchozího souhlasu stran sporu), s tímto “problémem” se následně potýká, analyzuje jej a ostře odsuzuje jeho dikcí “samozvané rozhodčí instituce”, které jej podle jeho (ničím nepodloženého) názoru provozují. Tomu by snad bylo lze se zasmát, nebo si takového názoru nevšímat.
Problémem (a to problémem skutečným) však je, že autor tak činí vědomě, s tím, že představitele tzv. “samozvaných rozhodčích soudů” jako (podle autora) nezákonných institucí přehledně vyjmenovává. To by podle názoru představitelů Společnosti pro rozhodčí řízení11 mohlo zavdat otázku, zda se vůbec nejedná o nekalosoutěžní jednání, když autor jako místopředseda stálého rozhodčího soudu výslovně denunciuje arbitrážní centra, tedy konkurenční subjekty. Podle názoru arbitrážního centra Rozhodčí soud České republiky je pak otázkou, zda nebyla naplněna skutková podstata trestného činu Poškozování cizích práv ve smyslu ust. § 209 tr. zák., neboť vědomé dezinformace šířené veřejně o jiné osobě lze sotva obhájit poukazem na ochranu podle zásad vědecké licence. Obdobně nelze vyloučit ani podetření ze spáchání trestného činu podle ust. § 199 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění poděkších předpisů (dále i předtím jen “tr.zák.”) “Šíření poplašné zprávy”, neboť podle našich aktuálních informací smluvní strany, kteří učinily součástí smluv mezi nimi uzavíraných rozhodčí doložku Rozhodčího soudu České republiky, jsou obsahem článku Přemysla Rabana o nelegalitě rozhodčích center a tedy i rozhodčího centra s názvem Rozhodčí soud České republiky, znepokojeni, a článek lze považovat v tomto smyslu za poplašnou zprávu, která je nepravdivá, ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona.
II.
V odstavci uvozeném sugestivně laděným nadpisem “Mohou existovat “Soukromé rozhodčí instituce”? (na tuto otázku dal přitom autor – samozřejmě, že negativní - odpověď již na začátku článku), prozrazuje autor své úmysly, tedy to, proti komu svým článkem ve skutečnosti míří, když konstatuje, že (citace), “ nikoliv údajná Bc. Sandra Svobodová, o jejíž právní kvalifikaci jest v tisku pochybováno, ale několik skutečných právníků se ve své praxi advokátů či advokátních koncipientů či pedagogů a členů různých legislativních komisí nemohou vyhnout, již s ohledem na vlastní působení v těchto uskupeních, souhlasu s teoriemi, jimiž se někteří snaží ospravedlnit působení tzv. "rozhodčích soudů" či "rozhodčích center" na našem území. Jistě by se mezi ně dali zařadit právníci a dle údajů uveřejněných na internetu spojení s působením např. u zmíněné "Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc",3) tzv. "Rozhodčího soudu České republiky" 4) a Ústavu práva a právní vědy tohoto "soudu" ,5) tzv. "Sdružení rozhodců",6) "Rozhodčího soudu při EACCL",7) "Společnosti rozhodců, s. r. o.",8) "Rozhodčího institutu v Praze",9) právníci podílející se na činnosti "Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s." 10) a další ”.
V poznámkách pod čarou je odkazováno na jednotlivá jména představitelů jmenovaných arbitrážních center a uvedený seznam tak trochu připomíná Sullovy proskripce, na které se ve starém Římě zapisovaly na pokyn nebo z příkazu diktátora osoby nepřátelské jeho režimu. Stran nelegality rozhodčích center autor pokračuje, že “zastánci soukromých rozhodčích soudů je toto ustanovení (§ 2 z.r.ř., pozn. aut.) vykládáno tak, že rozhodčí řízení se dělí na řízení ad hoc "v němž rozhoduje spor jakákoliv osoba (osoby), kterou si strany vybraly podle svého uvážení..." a řízení institucionální, kde se "rozhodčí řízení kona u určité rozhodčí instituce, jíž nazývají rozhodčím soudem, přičemž "rozhodčí soudy mají listiny rozhodců, ze kterých si strany vybírají rozhodce" či ze kterých "je rozhodce i bez návrhu stran sporu vybírán a jmenován do funkce způsobem stanoveným v pravidlech rozhodčí instituce, jejichž právnímu režimu se smluvní strany podřídily."
Uvedené tvrzení autora je zcela nepravdivé, neboť jím tvrzeným postupem rozhodčí řízení před arbitrážním centrem neprobíhá, jak se lze ostatně přesvědčit z rozhodčích doložek kteréhokoli arbitrážního centra, jež jsou volně přístupné na webových stránkách těchto center. Není tedy pravda, že rozhodčí ecentra mají listiny rozhodců, ze kterých si strany vybírají rozhodce či ze kterých je rozhodce i bez návrhu stran sporu vybírán a jmenován do funkce způsobem stanoveným v pravidlech rozhodčí instituce, jejichž právnímu režimu se smluvní strany podřídily. Takový postup se totiž vždy realizuje pouze s výslovným souhlasem obou stran sporu, nikdy však bez návrhu stran, jak mylně a zcela v rozpuru se realitou tvrdí autor.
V této souvislosti pak dále autor (a bohužel nesprávně) cituje (údajný) názor arbitrážního centra Rozhodčí soud České republiky, když konstatuje, že “rozhodčí instituce pak dělí na Stálé rozhodčí soudy (zřízené zákonem) a Rozhodčí soudy a další rozhodčí instituce (zákonem sice nezřízené avšak právnické osoby vzniklé postupem upraveným zákonem). Rozdíl mezi "Stálými rozhodčími soudy" (zřizovanými zákonem) a vlastními "rozhodčími soudy zřizovanými na základě zákona" pak spatřují i v tom, že tito druzí mohou své statuty a řády zveřejňovat pouze na webových portálech. “ Dalším pilířem jejich učení ”, pokračuje autor ironicky, “ je výklad § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení tak, že strana, jež si zvolila příslušnost konkrétního rozhodčího soudu či instituce, se i podrobila předpisům "rozhodčích soudů či institucí ", a končí konstatováním “ zdá se, že tato teorie odpovídá zákonu, avšak po bedlivém prozkoumaní textu vidíme, že zákonodárce stanovil zábrany živelnému vznikání nejen tzv. "rozhodčích soudů", ale i zneužívání jimi "samozvaně" vydávaných pravidel a řádů ”.
K tomu je třeba jen stručně podotknout, že Rozhodčí soud České republiky a jeho reprezentanti si vůbec nemyslí, že arbitrážní centra (slovy autora “tito druzí”) mohou své statuty a řády zveřejňovat pouze na webových portálech. Rozhodčí centra mohou totiž obdobně jako fyzické osoby mohou své statuty a řády zveřejňovat nejen na webových portálech, ale i v Obchodním věstníku, který je úplatným soukromoprávním periodikem a kde publikaci nikomu nelze zakázat (leda by se tak dělo výslovně zákonem a i v takovém případě by bylo lze uvedené ustanovení napadat jako protiústavní). To, že zákon dává stálému rozhodčímu soudu povinnost uveřejňovat své statuty a řády v Obchodním věstníku, ještě vůbec neznamená, že ostatním subjektům práva je tato možnost zapovězena, jak nesprávně dovozuje autor.
K uvedenému tak třeba říci, že obdobně jako stálé rozhodčí soudy vydávají arbitrážní centra své statuty a řády, které rozhodčí soudy zřízené zákonem uveřejňují obligatorně ze zákona (srov. ust. § 15 odst. 2 z.r.ř.) v Obchodním věstníku, a rozhodčí soudy zřízené na základě zákona zpravidla buď rovněž v Obchodním věstníku nebo na webových portálech, kde je tak činí pro strany sporu transparentním způsobem veřejně přístupnými, v čemž na rozdíl od autora nespatřuji nic zvláštního, neboť stranami sporu je rozhodčí doložka odkazující na pravidla řízení před rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců arbitrážního centra akceptována s tím, že se spor řídí podle pravidel platných v době zahájení řízení a obě smluvní srany se kdykoliv mohou s pravidly rozhodčího řízení seznámit a tato jim jsou na vyžádání kdykoliv poskytnuta v jejich písemné autorizované podobě tak, aby řízení nemohlo být dotčeno případnými změnami těchto pravidel, k nimž by za řízení případně došlo.
Tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu nebo arbitrážního centra12. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu anebo rozhodců ad hoc asociovaných u arbitrážního centra včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Platí, že jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům jednotlivých rozhodčích soudů či institucí, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (srov. ust. § 15 odst. 2 z.r.ř.). rozdíl je v tom, že v případě arbitrážních center musí být podrobení se jimi vyopracovaným pravidlům výslovně uvedeno v rozhodčí doložce či smlouvě a v praxi tomu tak také skutečně je.
Názor, že “ zákonodárce stanovil zábrany živelnému vznikání nejen tzv. "rozhodčích soudů", ale i zneužívání jimi "samozvaně" vydávaných pravidel a řádů ”, tak nemá žádnou oporu v platné právní úpravě a postrádá jakoukoliv stopu věcné argumentace. Je totiž zřejmé, že v souladu se zásadou autonomie vůle subjektů občannskoprávních vztahů, která je právnímu státu imanentní a je jednou z vůdčích zásad kontinentálního právního systému vůbec, mohou strany sporu vstupovat do rozmanitých smluvních vztahů bez dalšího a tedy i stanovit si mezi sebou pravidla, jejichž režimem se rozhodčí řízení realizované mezi nimi bude spravovat. To ostatně odpovídá i výslovné normativní dikci ust. § 19 z.r.ř., podle něhož se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci (srov. ust. § 19 odst. 1 z.r.ř.). V případě, že strany sporu uvedenou dispozici nenaplní, platí subsidiárně ustanovení odstavce druhého, kdy platí, že není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu”.
Ze zákona tak jasně plyne možnost stran sporu zvolit si procesní postup, a to buď jej konkrétně stanovit, nebo jej určit odkazem na všeobecně uznávaná pravidla pro rozhodčí řízení, či odkazem na pravidla řízení vypracovaná pro tyto účely některým z arbitrážních center. Uvedený názor nebyl dosud nikým zpochybňován a podporuje jej rovněž recentní judikatura českých soudů, srov. např. rozsudek Krajského soudu v Olomouci, sp.zn.: 22 Cm 18/2001-90 ze dne 30.05.2001, který byl následně potvrzen Vrchním soudem v Olomouci, podle kterého „ I soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí “.
O “ zneužívání arbitrážními centry “samozvaně" vydávaných pravidel a řádů ”, jak píše autor, se tedy podle našeho názoru ani podle soudní judikatury nejedná, neboť vydávat pravidla řízení může v souladu se zásadou legální licence kdokoliv a záleží vždy jen na stranách sporu, jedné či druhé, zda je budou akceptovat jako pravidla, podle nichž se má či nemá vést to či ono rozhodčí řízení. Strany k dodržování uvedených pravidel nikdo a priori nenutí a jejich vynutitelnost je založena ma striktním požadavku přímého odkazu na použití takových pravidel v rozhodčí smlouvě či doložce. Dovozovat nemožnost sjednání pravidel, jak činí autor, je nejen v rozporu s doslovným zněním zákona, ale v celkovém kontextu též pokusem o restauraci paternalistického přístupu k právu, kterému nedaly dějiny za pravdu a který nemá se základními východisky právního státu nic společného.
III.
Pojednání o postavení stálých rozhodčích soudů, o kterých článek Přemysla Rabana rovněž pojednává, můžeme začít autorovým výrokem, že “ zákon úmyslně nedefinuje pojem rozhodčí soud ani jiné rozhodčí instituce. S ohledem na to, že řada zahraničních právních úprav vycházejících zejména ze vzorového zákona UNCITRAL využívá pojmu "rozhodčí soud" ve smyslu rozhodčí senát či rozhodčí tribunál, tedy pro kolektivní orgán před nímž probíhá rozhodčí jednání, používá zákon o rozhodčím řízení důsledně terminus technikus "stálý rozhodčí soud". Zákonodárce zde vycházel, z jasného § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, jež stanoví, že stálý rozhodčí soud může být zřízen na základě zákona. Tedy zákon, kterým bude konkrétní rozhodčí soud zřízen, bude jasně vymezovat jeho poslání i nutné statutární otázky.
Na to navazuje další z nesprávných tvrzení, kterých je v analyzovaném příspěvku (bohužel) celá řada, je tvrzení, že “ tedy nikoliv rozhodci pod patronací nějakého rozhodčího soudu ani nějaký jakýkoliv rozhodčí soud či jiná rozhodčí instituce, avšak stálý rozhodčí soud pomocí rozhodců. Zákon výslovně hovoří o "Stálých rozhodčích soudech" o žádných dalších rozhodčích soudech či jiných institucích se nezmiňuje. Nikoho jiného12) tento ani jiný zákon k rozhodování sporů nezmocňuje, nemůže též tedy nikdo jiný13) jakýkoliv spor dle našeho práva rozhodovat ”.
Autor uvedeným názorem zcela ignoruje fakt listopadové revoluce v roce 1989, která vedla k pádu totalitního režimu a způsobila i pád jednoho systému práva založeného na zásadě, že občanovi je dovoleno to, co je mu dovoleno zákonem. V právním státě, kterým se Česká republika prohlašuje v čl. 1 Ústavy ČR být, však platí teze právě opačná, vyjádřená zásadou legální licence , která je “vlajkovou lodí” demokratického právního státu a kterou vyjadřuje český ústavní pořádek na více místech slovy, že “ Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá ” (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR), a “ Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá ” (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen “Listina”), a a contrario k tomu jsou vymezeny limity výkonu státní (veřejné) moci tak, že “ Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon ” (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), a že “ Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ” (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z uvedeného tak vyplývá, že v právním státě není třeba žádného zákonného zmocnění ke vzniku arbitrážních center, aby je bylo lze svobodně (autonomně) zřizovat, odhlédnuto od argumentu, že právo rozhodců zakládat společnosti a sdružovat se je garantováno na ústavněprávní úrovni pro rozhodce obdobně jako pro všechny občany (čl. 20 Listiny). Autorova teze, že “ Nikoho jiného12) tento ani jiný zákon k rozhodování sporů nezmocňuje, nemůže též tedy nikdo jiný13) jakýkoliv spor dle našeho práva rozhodovat ”, je tedy od počátku chybná, když je postavena na zcela jiných ideových východiscích chápání práva, z nichž vycházel předlistopadový politický režim, který svobodu občana ve vztahu ke státu neúměrně zužoval a byl proto po zásluze demontován.
Hrubým argumentační pochybením je potom další autorovo dovození, které je v textu jednou z mála právních vět a které je po právní stránce zcela chybné. Autor, místopředseda stálého rozhodčího soudu totiž stran právního statutu tzv stálých rozhodčích soudů ve smyslu ust. § 13 z.r.ř. konstatuje, že "Stálým rozhodčím soudem ve smyslu našeho práva je instituce (právnická osoba), jež vydává rozhodčí nálezy, tedy rozhoduje o právech a povinnostech osob, na základě zmocnění, jež mu tyto osoby udělily. Rozhodčí soud vydává rozhodčí nálezy vlastním jménem, nezabývá se tedy jenom zprostředkovatelskou činností nebo službami pro rozhodující rozhodce ……….”.
Není zřejmé, na základě čeho se tak autor domnívá, protože ani v tomto případě neodkazuje na žádné konkrétní zákonné ustanovení, názorem de lege artis je nicméně to, že stálý rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je již etablovaným stálým rozhodčím soudem s tradicí založenou za tzv. komunistické právní dvouletky v roce 1949 a není sám právnickou osobou, ale pouze pracovištěm Hospodářské komory České republiky jako zákonem zřízené právnické osoby vzniklým a působícím ve smyslu ustanovení § § 19 zákona č. 301/1992 Sb., jež ve sféře občanského práva hmotného i procesního není nadána vlastní právní způsobilostí a jejíž jednání a jí učiněné právní úkony jsou přičitatelné výhradně Hospodářské komoře České republiky jako právnické osobě, nikoliv České republice nebo některé její organizační složce či jinému obdobnému organizačnímu útvaru státu13.
S ohledem na to, že stálý rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není subjektem práva, není pravdou ani další autorovo tvrzení, že jde o instituci (právnickou osobu), jež vydává rozhodčí nálezy vlastním jménem a nezabývá se tedy “jenom” zprostředkovatelskou činností nebo službami pro rozhodující rozhodce. Bylo by lze v této souvislosti (snad oprávněně) očekávat, že autorovi jako přednímu funkcionáři jmenovaného stálého rozhodčího soudu bude alespoň tato skutečnost známa.
IV. Konstitucionalizace tzv. stálých rozhodčích soudů
K otázce konstitucionalizace tzv. stálých rozhodčích soudů nutno řící následující. Dovozovat z normativní dikce představované slovním výrazem “ zákonem ”, že jde o synonymum legislativně technického termínu “ na základě zákona ” je z právně teoretického hlediska, ale i z hlediska semantického a gramatického vůbec, minimálně nekorektní a neodpovídající interpretačním východiskům kontinentální právní vědy. Výrazy “ zákonem ” a “ na základě zákona ” jsou totiž v právu „logickým distinktivním operátem“ a v platné právní úpravě pak zpravidla klíčovým dělítkem mezi sférou práva veřejného a práva soukromého . Ve sféře práva veřejného jsou právní skutečnosti, jejichž nastoupení je dáno “zákonem”, tj. kdy je např. vznik (zřízení, konstituování) určitých právnických osob dán přímo zákonem, tj. vznik právnické osoby je “v zákoně přímo vepsán”, nazírány jako právní skutečnosti veřejnoprávní a jejich hlavním reprezentantem je zákon sám, neboť zákon sám lze právě označit jako typický příklad veřejnoprávní skutečnosti. Je tomu tak z důvodu “vzniku” zákona jako právní skutečnosti, jejíž vznik ( a maiore ad minus pak i vznik konkrétního ustanovení zákona, které je v zákoně obsaženo a je jeho součástí), která má původ u zákonodárce, tedy osoby práva veřejného, a která je právní skutečností povahy zcela nezávislé a primární14. Je-li totiž něco upraveno tzv. “zákonem”, není již třeba jakéhokoliv jiného aktu osoby veřejného práva či autonomního projevu osoby soukromého práva, aby se “startovala” konkrétní účinnost zákona jako veřejnoprávní skutečnosti.
V tom je zásadní rozdíl mezi právními skutečnostmi veřejnoprávní povahy a právními skutečnostmi povahy soukromoprávní , jejichž typickým reprezentantem je právní úkon (a jeho typickým reprezentantem je pro změnu smlouva). Právní skutečnosti povahy soukromoprávní, typicky smlouvy, odvozují svoji existenci od projevu vůle subjektu v soukromoprávním postavení15, a někdy existují (tj. vznikají a trvají) pouze na základě takto učiněného úkonu soukromoprávní povahy. Někdy – a v případě vzniku (konstitucionalizace) osob soukromého práva je to pravidlem - potřebují právní skutečnosti soukromoprávní povahy k tomu, aby na základě norem objektivního práva působily ve sféře soukromoprávní relevantní právní účinky (např. aby právnická osoba vznikla zákonem aprobovaným způsobem), přistoupení další právní skutečnosti, kterou je zpravidla rozhodnutí orgánu veřejné moci jako veřejnoprávní skutečnost sekundární povahy.
Jinými slovy, ke vzniku právnické osoby soukromého práva je zapotřebí buď jen úkon autonomní povahy (tedy nástup právní skutečnosti soukromoprávní povahy, např. uzavření smlouvy jako zakladatelského dokumentu o vzniku právnické osoby16), nebo (a to s ohledem na státní ingerenci typicky) učinění úkonu autonomní povahy (tedy nástup právní skutečnosti soukromoprávní povahy, např. uzavření smlouvy jako zakladatelského dokumentu o vzniku právnické osoby) a (kumulativně) vydání rozhodnutí (aktu aplikace práva) orgánem veřejné moci (např. usnesení o zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku, nebo vydání rozhodnutí ve správním řízení, se kterým je ex lege spojen vznik právnické osoby17).
Ve vztahu ke zřizování rozhodčích soudů ve smyslu ust. § 13 z.r.ř. lze s ohledem na výše uvedená právně teoretická východiska konstatovat, že podle znění citované normativní věty lze stálé rozhodčí soudy zakládat na základě zákona , tj. uzavřením smlouvy (zakladatelského dokumentu) a kumulativně schválením orgánem veřejné moci. Lze však klást oprávněnou otázku, zda zákon o rozhodčím řízení vůbec dává státu možnost zřizovat stálé rozhodčí soudy zákonem , neboť normativní dikce citovaného ustanovení je zřejmá a dává jednoznačně odpověď pouze na otázku, zda lze stálé rozhodčí soudy konstituovat na základě zákona, na kterou je v souladu s platnou právní úpravou eo ipso odpověď kladná.
De lege artis není ani autorova další myšlenka, že zakládání stálých rozhodčích soudů zákonem “ vyplývá tak především z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, která chrání jednak monopol státu na rozhodování o právech a povinnostech občanů a na druhé straně zaručuje těmto občanům a ostatním osobám právo na to, že nikdo mimo povolané instituce, tedy soudy a osoby stanovené zákonem nebude o jejich právech rozhodovat ”.
Vztahovat uvedené ustanovení na problematiku konstitucionalizace stálých rozhodčích soudů nelze, neboť uvedené ustanovení nemíří jen na stálé rozhodčí soudy, ale pod termínem “povolané instituce, tj. soudy a a osoby stanovené zákonem” je nezbytné subsumovat nejen stálé rozhodčí soudy, jímž rozhodovací pravomoc za zákonem stanovených podmínek svěřuje zákon o rozhodčím řízení, ale obdobně ( mutatis mutandis ) rozhodce, kteří jsou nadáni tímtéž zákonem naprosto stejnou pravomocí jako SRS. Pokud se autor dovolává ustanovení čl. 36 Listiny garantující právo na spravedlivý proces, měl by říci i to, v čem je proces vedený před rozhodci ad hoc na rozdíl od procesu vedeného před stálým rozhodčím soudem nespravedlivý, nebo alespoň v čem spočívají rizika toho, že bude “méně spravedlivější”, Autor však v tomto smyslu jakkoliv neargumentuje, patrně v hlubokém subjektivním přesvědčení, že rozhodčí řízení před rozhodci zapsanými v seznamu některého z arbitrážních center je v rozporu s čl. 36 Listiny a tedy právem na spravedlivý proces bez dalšího . Tak tomu ovšem není a uvedenou ničím neargumentovanou konstrukci nelze ani v právním státě dovodit; její dovození si lze snad pouze přát.
V souvislosti s rozhodčím řízení je nadto třeba zmínit spíše než čl. 36 Listiny ustanovení jiného článku Listiny, a to in concreto čl. 38 odst. 1 Listiny stanovící, že “ nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon ”. Odchylku od tohoto ustanovení týkající se samotného rozhodčího řízení nelze interpretaovat jinak, než že ústavodárce preferoval autonomii vůle subjektů občanskoprávních vztahů před rigidním trváním na požadavlu řízení před “klasickým” soudem; z tohoto důvodu je ostatně rozhodčí řízení plnohodnotnou součástí českého justičního systému, jinak by je ani nebylo lze realizovat. Znamená to, že uvedená ústavní zásada nachází ekvivalentní (a analogické) naplnění v oprávnění jmenovat “svého” rozhodce, který bude členem rozhodčího senátu rozhodujícího v dané věci. Autonomie vůle subjektu, který rozhodčí doložku sjednal a založil tak pravomoc rozhodce nebo rozhodčího soudu rozhodovat daný spor, nebyla-li tato pravomoc založena jinak18, je zde výrazem svobody vlastní vůlí vyloučit pravomoc obecných soudů a práva na rozhodování věci “svým” soudcem.
I zde je ovšem koncepce českého zákona o rozhodčím řízení v zásadě dispozitivní (autonomní) natolik, že strany jsou oprávněny si sjednat rozhodčí doložku s tím, že spor mezi nimi bude rozhodovat jen jediný rozhodce. V takovém případě se vyskytují dva odlišné přístupy, podle jednoho se jedná o autonomní volbu, kterou se budoucí strana žalovaná dobrovolně vzdala svého ústavně garantovaného práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle druhého se tohoto práva nevzdala, neboť i při blanketním znění rozhodčí doložky či smlouvy, kde není výslovně předem jmenována osoba rozhodce, je zřejmé, že budoucí strana žalovaná již při podpisu rozhodčí smlouvy či doložky byla srozumněna s tím, že jediný rozhodce může být jmenován do funkce bez jejího vlivu druhou smluvní stranou a pro takový případ s tím souhlasila , z čehož lze dovozovat, že i takto jmenovaného rozhodce považovala v uvedeném ústavněprávním slova smysla za “svého”.
Obdobně ( mutatis mutandis ) můžeme uvažovat o vztahu druhého odstavce čl. 38 odst. 2 Listiny, kde se stanoví, že “ každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem ”. Uvedené ustanovení Listiny stanoví ústavně garantované právo na (i) veřejnost sporu, (ii) projednání věci bez zbytečných průtahů a (iii) právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Ve vztahu k prvnímu ústavněprávnímu imperativu lze zejména říci, že uvedené ustanovení Listiny na rozhodčí řízení v tomto smyslu nedopadá, když právě zákon o rozhodčím řízení je onou právní normou, na kterou míří poslední “exempční” věta citovaného ustanovení. Pro rozhodčí řízení je naopak charakterstická zásada neveřejnosti , která je v tomto smyslu jakýmsi “logickým doprovodem” autonomní volby stran sporu řešit svůj spor v rozhodčím řízení, které má přes v podstatě jurisdikční charakter, díky kterému je rozhodčí řízení odůvodněně součástí justičního systému, přeci jen stále soukromoprávní povahu. Na tom nic nemění např. ani skutečnost, že rozhodčí nález, ale i všechna rozhodnutí rozhodce nebo rozhodčího soudu během rozhodčího řízení se v aplikační praxi rozhodčího řízení obecně považují za rozhodnutí a jiné úřední akty nebo listiny osvědčující důležité skutečnosti, vydávané při výkonu zákonem stanovené působnosti ve smyslu ust. § 5 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a z tohoto titulu se také dovozuje oprávnění rozhodců používat na těchto rozhodnutích nebo jiných obdobných listinách malý státní znak. Rozhodci nebo stálé rozhodčí soudy jsou v tomto smyslu považováni za oprávněné osoby k užívání malého státního znaku podle uvedeného zákona, neboť je lze podřadit pod množinu právnických a fyzických osob, kterým je zákonem svěřeno vydávání rozhodčích nálezů a usnesení, tedy listin osvědčujících důležité skutečnosti ve smyslu ust. § 2 písm. t) zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Jinak je však charakter rozhodčího řízení v zásadě soukromoprávní, i když nadanost rozhodčího nálezu vykonatelností a veřejnoprávní charakter rozhodčího nálezu, který je veřejnou listinou, činí z výše uvedeného výroku o soukromoprávní povaze rozhodčího řízení tezi místy velice relativní19.
Druhý z ústavněprávních procesních imperativů je naopak pro rozhodčí řízení charakteristický, neboť právě v jeho naplnění spočívá při přetíženosti soudů obecní soustavy ona lukrativita soudů rozhodčích nebo rozhodčích institucí, u nichž jsou asociováni rozhodci ad hoc, ať již jde o rozhodčí instituce tzv. “stálé” nebo rozhodčí instituce nestálého typu. Lze tedy říci, že zásada projednání věci bez zbytečných průtahů je rozhodčímu řízení imanentní a toto konstatování neplatí jen jako teoretická floskule. V právní praxi rozhodčího řízení je totiž ze strany kontrahentů občanskpprávních či obchodněprávních smluv dávána přednost tomuto způsobu řešení sporů právě z důvodu rychlosti rozhodčího řízení, které délkou svého trvání sotva přesahuje dobu několika měsíců, v případech tzv. jednoduchého práva pak několika týdnů ode dne podání arbitrážní žádosti (žaloby)20. Naplnění předmětné ústavně právní zásady a její přenos do aplikační praxe je naopak slabinou většiny soudů obecní soustavy, jak o tom svědčí mj. několik let dlouho trvající spory a v poslední době též judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který již poněkolikáté rozhodl o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 6 Úmluvy, jehož “roli” do jisté míry ve vnitrostátním právním řádu dubluje právě ust. čl. 38 odst. 2 Listiny.
Další z ¨Rabanových tvrzení “ je možné si povšimnout, že i zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů v § 5 výslovně zakazuje sdružením "ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy", což právě a výslovně rozhodčí činnost je. Přesto je většina jmenovaných "rozhodčích institucí" zaregistrována jako občanská sdružení v registru ministerstva vnitra,14) doklad to toho, že žádná oblast veřejného života není tak málo významná, aby mohla být svěřena do pravomoci méně odborně fundovaných úředníků ”.
V této souvislosti se sluší předznamenat, že počet žalob podaných jen mojí osobou na příslušných úsek sdružování Ministerstva vmitra České republiky přesáhl již počet deseti, takže lze následující slova sotva chápat jako důkaz dobrých vztahů mé osoby s jmenovaným oddělením ministerstva vnitra a že jeho činnost obhajuji. Je pravdou, že vůči činnosti státních úředníků lze mít kritický tón a je pravdou, že mnoho z nich právu vůbec nerozumí a pokud rozumí alespoň jeho normativní dikci, nerozumí jeho smyslu, tedy tomu, že jej mají vždy v pochybnostech interpretovat ve prospěch osoby soukromého práva. V tom se zrcadlí zásada in dubio pro persona privata , nebo také in dubio pro libertas , která jediná je interpretaci práva v právním státě imanentní a která odeově vychází z z již několikrát judikované teorie Ústavního soudu České republiky o prozařování Ústavy celým rávním řádem21.
Ve vztahu k autorovu tvrzení z toho vyplývá, že úředníci příslušného úseku Ministerstva vnitra neměli ani jinou šanci, než arbitrážní centra registarovat, jinak by porušovali zákon, nikoliv naopak. Obdobně museli postupovat i soudy, byla-li arbitrážní centra zřízena ve formě obchodní společnosti věnující se činnosti zprostředkování rozhodce podnikatelsky a za úplatu.
Jak jsem se již na toto téma několikráte vyjádřil v rámci webové prezentace našeho arbitrážního centra22, podle mého názoru není třeba větších komentářů na téma obhajoby existence tzv. arbitrážních center, neboť názor Květoslava Růžičky je v této souvislosti velice nekonvenční a nekonverguje s převažujícím míněním. V aplikační praxi rozhodců ad hoc se totiž nepochybuje o tom, že i rozhodci – ostatně jako všichni občané - mají ústavně garantované sdružovací právo ve smyslu ust. čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s tím, že výkon tohoto práva není pro rozhodce zákonem nikterak omezen. Výkon sdružovacího práva rozhodců ad hoc, ať jsou jiř jsou sdruženi v obchodních společnostech, nebo v jiných korporacích soukromého práva, nebo se sdružují bez právní subjektivity na základě smlouvy o sdružení, lze totiž omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých (srov. čl. 20 odst. 3 Listiny).
Za současné právní situace výkon sdružovacího práva rozhodců ad hoc omezen není a ti si tak mohou zakládat jakékoliv právnické osoby, a vstupovat mezi sebou do rozmanitých smluvních vztahů, včetně konstituování rozhodčích institucí zajišťujících pro rozhodce určitou činnost, která jim tak či onak pomáhá při realizaci rozhodčích řízení. Je samozřejmé – a v praxi se tak děje – že samotné rozhodčí řízení realizují rozhodci ad hoc jako fyzické osoby, neboť sdružení rozhodců nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu ust. § 13 z.r.ř. a nemohou tedy vydávat rozhodčí nálezy svým jménem a pod svou vlastní odpovědností. Lze se proto jen ztotožnit s názorem prof. Bělohlávka, který říká, že “ sjednání pravomoci tzv. rozhodčího centra, které není stálým rozhodčím soudem, by bylo sjednáním pravomoci neexistujícího subjektu, nebo subjektu, který je nadán (jako právnická osoba, bylo-li takové rozhodčí centrum zřízeno ve formě právnické osoby), vlastní právní subjektivitou avšak není oprávněn k vedení rozhodčího řízení ”. Rozhodcům ad hoc sdruženým při arbitrážních centrech je tato skutečnost dobře známa, a tak v arbitrážní praxi rozhodčích (arbitrážních center) využívají naprosto pragmaticky arbitrážních center jednak k poskytnutí případné administrace a jednak z marketingových důvodů, konkrétní rozhodčí řízení však vedou výhradně jako fyzické osoby a nikoliv jménem arbitrážního centra, které takovu pravomoc nemá, pokud není založeno jako stálý rozhodčí soud, když o oprávnění osob soukromého práva zřizovat stálé rozhodčí soudy na základě ust. § 13 z.r.ř. se vedou diskuse, které by měla de lege ferenda ukončit novela zákona o rozhodčím řízení stanovením možnosti zakládat soukromé rozhodčí soudy postupem podle soukromoprávních norem tak, jak je běžbý tredenm v Evropě i ve světě.
VI.
Jak plyne z prohlášení Rozhodčího soudu České republiky ze dne 28.10.2005, které pronesl předseda RSČR při příležitosti kladení věnců u hrobu T.G.Masaryka v Lánech, Rozhodčí soud České republiky se vůči způsobu vedení rozhodčích řízení ze strany Bc. Sandry Svobodové a její Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc ostře distancuje a je názoru, že její arbitrážní praxe vrhla na rozhodčí řízení v České republice nepříznivé světlo.
Přes to současně vyjadřujeme znepokojení nad dezinterpretací některých dějů a problematických právních otázek týkající se rozhodčího řízení zejména z řad funkcionářů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kteří jak ukazuje jejich publikační činnost, nedisponují relevantními informacemi o tom, jak vlastně v právní praxi řízení před arbitrážním centrem přesně probíhá.
Závěrem lze konstatovat, že v článku nazvaném „Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení“,publikovaném v časopise Právní rádce č. 11/2005, je mj. obsažena tendenční kritika nezákonného zřizování tzv. soukromých rozhodčích soudů (arbitrážních center), jakož i vedení rozhodčích řízení při absenci písemné rozhodčí smlouvy, přičemž je poukazováno na kauzu kolem tzv. Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc, resp. rozhodce ad hoc, který je v médiích jmenován jako Sandra Svobodová. Kontext a dikce článku, jakož i skutečnost, že arbitrážní centrum Rozhodčí soud České republiky je zde explicitně uváděn, obdobně jako je explicitně jmenován jeho předseda, jsou způsobilé vyvolat v čtenáři dojem, že arbitrážní centrum RSČR je právě oním protiprávně zřízeným soukromým rozhodčím soudem, jakož i to, že arbitrážní centrum RSČR vedlo nebo vede nezákonná rozhodčí řízení. K tomu lze závěrem íci, že autor se zcela mýlí, neboť
1. Arbitrážní centra sdružují rozhodce ad hoc, kterým zabezpečují zázemí pro jejich činnost při jimi vedených rozhodčích řízeních,
2. Arbitrážní centra jsou platformou pro vědecké diskuse zaměřené na aktuální otázky rozhodčího řízení s cílem řešit otázky právní dle platného práva, jakož i navrhovat možné legislativní změny s cílem liberalizace arbitrážního trhu.
3. Arbitrážní centra nabízejí služby v něm sdruženým rozhodcům ad hoc na trhu arbitrážních služeb a garantují jejich odbornost, kvalifikovanost a nestrannost, za tím účelem vede jejich seznam, který zveřejňují.
4. Arbitrážní centra nabízejí stranám sporu vzorová pravidla, podle nichž tyto strany mohou vést rozhodčí řízení týkající se již vzniklého sporu, případně sporu, který mezi nimi může v budoucnu vzniknout tak, jak předpokládá (tzn. umožňuje) příslušný zákon, tato pravidla se pro strany sporu stávají závaznými toliko na základě smluvního ujednání.
5. Arbitrážní centra nevedou ani nevedlo rozhodčí řízení jakožto instituce (právnická osoba) tak, jak to činí např. tzv. stálé rozhodčí soudy.
6. Veškerá rozhodčí řízení, která jsou vedena pod garancí arbitrážního centra, provádějí toliko rozhodci ad hoc, kteří jsou v arbitrážním centru asociováni, a to jako fyzické osoby, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
7. Veškeré právní vztahy mezi arbitrážním centrem, rozhodcem ad hoc a arbitrážními žadateli (stranami sporu) vznikají výlučně na základě a v rámci autonomního systému smluvních ujednání, jejichž fundament je tvořen tou kterou rozhodčí doložkou, jejichž znění jsou pro transparentnost zveřejňována.
8. Rozhodci ad hoc sdružení při arbitrážním centru RSČR nevedli a nevedou rozhodčí řízení, které by bylo v rozporu se zákonem, jakož i zásadami spravedlnosti.
9. Arbitrážní centrum RSČR se distancuje od veškerých subjektů, které vedou či vedly rozhodčí řízení způsobem protiprávním, jakož i způsobem, který neobstojí před zásadami spravedlivého procesu, a proto vyzývá subjekty, které nabízejí své služby na trhu arbitrážních služeb, k vytvoření asociace, která by garantovala jimi poskytované služby.
K tomu na úplný závěr doplňujem, že právní úprava rozhodího řízení de lege ferenda by měl podobným sporům zamezit. Měla by koncepčně vycházet z Modelového zákona UNCITRAL a slovenského zákona, který z něj vychází. V případě přijetí nové právní úpravy bude právní úprava spočívající ve volném zakládání stálých rozhodčích soudů přínosem k naplnění direktiv Evropské komise týkajících se rovnosti v přístupu na trh hospodářské soutěže a odstraní jeden z posledních „skanzenů“ zákonodárství, jež v roce 1949, kdy byl zřízen stálý rozhodčí soud, vycházelo ze zcela odlišných společensko-materiálních podmínek života společnosti.
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.
Autor je předsedou arbitrážního centra Rozhodčí soud České republiky
V Praze dne 09.01.2005
1 Autorovi příspěvku není známo, zda se tak děje či neděje i v současnosti, pouze doufá, že zkušenosti uplynukývh dní a kriminalozace případu Bc. Svobodové ostatní adepty na takový zpsobe vedení rozhidčího řízení dostatečně odradil
2 Myšleno Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Další ze dvou zákonem zřízených rozhodčích soudů, Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno v podstatě nefungují a netřeba tedy o nich speciálně hovořit.
3Růžička, K .: Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení, Bulletin advokacie, 10/2005, str. 52 an.
4Rsp 275/92: Srov. in Mothejzíková, J. a kol. (zdroj: Bělohlávek, A. : Komentář k rozhodčímu řízení, C.H.Beck 2004, Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku, Praha ASPI Publishing, 2002): „Pravomoc RS je dána i na základě § 1 odst. 2 písm. c) Řádu, neboť z písemných projevů stran v zahájeném rozhodčím řízení je patrná vůle podřídit se pravomoci tohoto rozhodčího soudu. Tato vůle je dokumentováno u žalující strany podáním žaloby a dalších písemných podání. U žalované stany podáním žalobní odpovědi a dalších písemných vyjádření, v nichž zdůrazňuje „pochybnost rozhodčího senátu“, nikoliv vlastní. Nedostatek pravomoci nemůže ostatně vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci namítla. To je v souladu s čl. V. Evropské úmluvy o obchodní arbitráži“.
5 Viz ust. čl.V. odst. 1 a 2 o Evropské úmluvy o obchodní arbitráži (vyhláška č. 176/1964 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 3. srpna 1964), které rovněž operuje s myšlenkou zahájení rozhodčího řízení bez existence rozhodčí smlouvy či doložky, s tím, že žalovaný je povinen postupovat podle zásady vigilantibus iura a svá práva tak obhájit aktivní procesní obranou.
6 Rsp 75/95: „O právo na námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu z důvodu neexistence rozhodčí doložky se žalovaná strana připraví již podáním žalobní odpovědi, pokud v ní tuto námitku neuplatnila“ (publikováno ve sbírce rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Prospektrum, citováno též viz in Bělohlávek, A.: Komentář k rozhodčímu řízení, C.H.Beck 2004)
7 srov. např. in Růžička, K. : ROZHODČÍ ŘÍZENÍ před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky y Agrární komoře České republiky, Dobrá voda, 1. Vydání 2003, str. 84-85, kde autor mj. píše, že
„ Pravomoc RS k projednání uplatněných nároků může být dána také tehdy, jestliže z písemných projevů stran v zahájeném rozhodčím řízení je nepochybná vůle podřídit se pravomoci RS. Řády tím mají na mysli případ, kdy mezi stranami nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva a žalobce přesto podá k RS žalobu. Žalovaný má řadu možností, jak v případě neexistence rozhodčí smlouvy ve prospěch pravomoci RS na doručenou žalobu reagovat.
(v) žalovaný po převzetí žaloby podá žalobní odpověď, aniž by vznesl námitku nedostatku pravomoci RS,
(vi) žalovaný po převzetí žaloby jmenuje rozhodce, aniž vznese námitku nedostatku pravomoci RS.
V případech ad (v) a (vi) bude v rozhodčím řízení pokračováno, protože takové chování žalovaného se jako fikce považuje za jeho nepochybnou vůli podrobit se pravomoci RS, navíc vyjádřené v písemné formě. Věc bude rozhodci projednán a rozhodnuta“.
Obdobně srov. Bělohlávek, A .: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2004, s. 124 uprostřed, kde se stanoví, že “námitka nedostatku pravomoci (příslušnosti) tak musí být uplatněna při prvním úkonu v řízení ve věci samé a není ji např. nutno uplatnit v jiném podání, které má pouze organizačně technický ráz
8 K otázce rozhodčího řízení bez existence rozhodčí doložky srov. in Lisse, L.-Dědina, J .: Studie Ústavu práva a právní vědy LL/JD/upav/2005/05 - Právní nález ve věci - K otázce rozhodčího řízení bez existence rozhodčí smlouvy, http://www.ustavprava.cz/pdf/rrbezrozhdoloz.pdf
9 Souputnice autora v boji za zachování monopolu, tajemnice Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky JUDr. Moravcová píše o nezákonnosti arbitrážních center zejména na webových portálech, viz např. in Moravcová, M .: Pozor na falešné soudy . i n URL: http://www.strednistav.cz/ aktualita _ukaz.php?id=71 , staženo dne 17. 10. 2005, mediální aktivitu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zrcadlí rovněž článek Podezřelé indicie . in Právo, příloha Firma, 17.10.2005, s. 8 dole (bez uvedení autorství).
10 Po letech se mi při čtení analyzovaného článku a opakovaném používání slova “samozvaný” (zde: rozhodce, soud atp.) vrátila vzpomínka na gymnaziální léta (léta 1985-1989, pozn. aut.) a redaktora Rudého práva pana Kojzara, který psal jako o samozvancích o Chartě 77 a Václavu Havlovi. Váš článek je psán stejnou metodou a stejnou dikcí a potvrzuje tak starou známou tezi, že “lidé se nemění, to jenom dějiny dávají činům jiný význam”.
11 Např. JUDr. Jiří Veselík, ředitel Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., prohlásil. Že “Považuji provádění podobné propagace stálých rozhodčích soudů, resp. Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR na úkor rozhodců „ad hoc“, ať již vedených na seznamech některých sdružení nebo společností či nikoliv, kteří spory rozhodují v rámci a na základě zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v odborném právnickém časopise, jakým Právní rozhledy bezesporu jsou, za nesprávné a v některých směrech i neetické. Je otázkou, zda, či nakolik by u zveřejněných názorů mohla být vedena úvaha o nekalo soutěžním jednání ivz in http://pravniradce.ihned.cz/1-10002950-17340710-F00000_d1-a8) .
12 K uvedené otázce srov. např. rozsudek Krajského soudu v Olomouci - 22 Cm 18/20001-90 ze dne 30. května 2001 (potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2001. - 22 Cm 18/2001-90, kde soud dovozuje, že „Strany si mohou dohodou určit okruh rozhodců způsob jejich jmenování stranami či postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodčí řízení řídí“.
13 K otázce právního postavení jmenovaného rozhodčího soudu se vyjádřil rovněž Ústavní soud České republiky”, a to v nálezu IV. ÚS 174/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu), kde mj. dovodil, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci podle uvedených ustanovení Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu.
14 na rozdíl od jiných veřejnoprávních skutečností, kterými jsou typicky akty aplikace práva , a to ať již soudní rozhodnutí nebo rozhodnutí orgánů veřejné moci při výkonu vrchnostenské pravomoci; tyto veřejnoprávní skutečnosti nepůsobí vznik, změnu nebo zánik právních vztahů (práv a povinností) eo ipso , tj. samou svou existencí, ale samy vznikají odvozeně, tj. musí zde být další právní skutečnosti, které jejich vydání vygenerují, a lze je tak možno považovat za veřejnoprávní skutečnosti sekundární povahy; na rozdíl od zákona – až na výjimky - také zavazují pouze inter partes , nikoliv erga omnes jako zákon
15 je však již nerozhodné, zda je takový subjekt sám o sobě povahy soukromoprávní (např. obchodní společností nebo jiné osoby soukromého práva), nebo povahy veřejnoprávní (např. stát, srov. ust. § 21 ObčZ), podstatné je, má-li v uvedeném právním vztahu (např. při uzavírání smlouvy) postavení soukromoprávní a nikoliv vrchnostenské
16 příkladem uvedené soukromoprávní favorizace při vzniku právnické osoby, kde se nevyžaduje žádná ingerence státu, jsou o dborová organizace a organizace zaměstnavatelů, které se stávají právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na jejich evidenci – jde o tzv. evidenční princip vzniku právnické osoby, která se tak zakládá pouze na základě uzavření smlouvy jako zakladatelského dokumentu
17 případů by bylo lze uvést více, stačí např. uvést rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o registraci občanských sdružení (s výhradou, že uvedené “rozhodnutí” je třeba chápat jako rozhodnutí largo sensu , neboť není vydáváno jak akt aplikace práva, přesto však podléhá soudnímu přezkumu jako rozhodnutí ve správním řízení), dále např. rozhodnutí ČNB o udělení povolení působit jako banka, které je předpokladem pro provedení zápisu banky do obchodního rejstříku, rozhodnutí krajského úřadu o zápisu zájmového sdružení právnických osob do registru těchto sdružení apod.
18 pravomoc rozhodčího soudu resp. rozhodce jmenovaného do funkce ad hoc se podle některých názorů může odvozovat od skutečnosti spočívající v tom, že strana sporu nenamítne v případě neexistence rozhodčí smlouvy či doložky nedostatek podmínky řízení ve smyslu ust. § 15 odst. 2 z.r.ř. V takovém případě se koná rozhodčí řízení a strana sporu nemůže projednání věci v rozhodčím řízení ani později vydaný rozhodčí nález napadat před soudem (srov. ust. § 33 z.r.ř., podle kterého soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
19 Jak konstatuje např. Bělohlávek ve svém komentáři k zákonu o rozhodčím řízené (Bělohlávek, A.: zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 701 str.: “teorie smluvní vychází z toho, že základem pravomoci rozhodců je výlučně smlouva. Klasická část této smluvní teorie vychází z toho, že rozhodce vystupuje jako zástupce stran zjišťující obsah dohody mezi stranami. Moderní teorie vychází z toho, že že rozhodčí řízení vychází ze smlouvy, rozhodčí nález (resp. rozhodnutí, jímž se řízení končí) však již ze smlouvy nevychází. Autor tohoto komnetáře se se smluvní teorií neztotož'nuje”. Po pečlivém rozboru (str. 14-17 komentáře) uzavírá, že “lze zřejmě říci, že značná část teorie stejně jako autor tohoto komentáře se přiklání k teorii jurisdikční, ovšem s tou výhradou že zde dochází k delegaci státní moci. Teorie jurisdikční vychází z toho, že rozhodčí řízení je řízení sporné a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc s tím, že že tito řeší spor cestou nalézání práva na základě pravomoci delegované státem a nikoliv dohodou stran”.
20 V souladu s ust. § 14 odst. 1 z.r.ř. se rozhodčí řízení zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Podle odstavce druhého pak platí, že není-li žaloba podávána stálému rozhodčímu soudu, podává se předsedajícímu rozhodci, je-li určen nebo jmenován; není-li předsedající rozhodce dosud určen nebo jmenován, žaloba se podává kterémukoli určenému nebo jmenovanému rozhodci. A konečně, odstavec třetí normuje, že stálý rozhodčí soud i rozhodce uvedený v odstavci 2 je povinen na žalobě vyznačit den, kdy mu došla.
21 Teorii prozařování Ústavy a Listiny celým právním řádem rozvinul Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích, kde dovodil pro oblast vztahu státu a občana a interpretaci práva orgány státní moci (tj. zejména správním orgány a soudy) důležité pravidlo, např. v nálezu ÚS 30/03, kde Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její „prozařování” celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
22 Např. v příspěvku Postavení stálých rozhodčích soudů v České republice, viz in http://www.rozhodcisoud.net/news_postaveni_soudu.htm nebo v příspěvku Jmenování a volba rozhodce nebo stálých rozhodčích soudů, tamtéž