ARCHIV RSČR

Článek k rozhodčímu řízení

Luděk Lisse

Soudní prodej zástavy v rozhodčím řízení

I.

Rozhodčí řízení v České republice nabývá zejména v posledních měsících na stále větším významu, a to vzdor někdy přetrvávajícím představám živících dnes již překonaný mýtus o tom, že v rozhodčím řízení se řeší jen (nebo zejména) spory vyplývající ze vztahů s tzv. mezinárodním prvkem , a to výlučně právní vztahy obchodněprávní povahy, zejména pak vztahy týkající se investic mezi soukromými zahraničními investory a státem. V zahraniční aplikační právní praxi se již léta nepochybuje o značných přednostech arbitráží, resp. rozhodčího řízení, které je obecně považováno za méně formální, rychlejší a méně finančně nákladné, než občanské řízení soudní. Na rozdíl od standardního (klasického) občanského soudního řízení, kde sice existuje ústavněprávně zakotvený právní postulát, podle něhož má každý právo na “svého soudce” , si lze v rozhodčím řízení zvolit (vybrat) svého rozhodce skutečně , a nejen fiktivním ústavněprávním ustanovením, zakládajícím postulát “svého soudce” zpravidla na lokální příslušnosti pasivně legitimovaného účastníka soudního řízení. V rozhodčím řízení mají strany sporu bezprostřední vliv na výběr (volbu, jmenování) rozhodců, a to jak za předpokladu, že je v rozhodčí smlouvě sjednáno, že daný spor vzniklý a existující mezi stranami bude projednáván a rozhodnut jediným rozhodcem, tak i tehdy, mají-li tento spor projednávat a rozhodovat tři nebo více rozhodců (rozhodčí senát).

V prvním případě je sice volba rozhodce, resp. jeho jmenování do funkce založena konsensuá lním aktem stran sporu, které delegují zpravidla již před sporem samým pravomoc rozhodovat jejich spor na konkrétního rozhodce, avšak návrh na zahájení řízení je tak jako při žalobě podávané u soudu volním aktem žalobce¹, v právní teorii označovaného též termínem “arbitrážní žadatel”. V praxi bývá proto často, ne-li vždy rozhodčí nález vydaný jediným rozhodcem, napadán žalobou na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 31-35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. V případě, že rozhodčí smlouvou či doložkou je k rozhodování sporu povoláno více rozhodců (jejich počet je z povahy věci vždy lichý, neboť rozhodují sborově ), jmenuje každá ze smluvních stran jednoho rozhodce a oba dva takto smluvními stranami do funkce jmenovaní rozhodci následně jmenují vzájemným konsensem do funkce osobu třetího, zpravidla předsedajícího rozhodce. Protože je osoba třetího rozhodce pro rozhodnutí sporu velice důležitá, stanoví zákon pro případ možné neshody rozhodců jmenovaných do funkce smluvními stranami stran osoby předsedajícího rozhodce oprávnění kterékoliv ze stran sporu domáhat se jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soudem. Uvedené oprávnění normativně zakládá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též “z.r.ř.” nebo “zákon o rozhodčím řízení”) explicite tak, že “jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců”².

Jak ukazují zkušenosti z praxe, širší aplikaci zákona o rozhodčím řízení brání i jistá nedůvěra podnikatelské veřejnosti, pramenící nejen z neznalosti zákona, ale i malého povědomí o jeho využití v zahraničí. Z hlediska mezinárodních souvislostí je institut rozhodčího řízení znám, právně zakotven a široce využíván ve všech vyspělých a ekonomicky silných zemích. Mezinárodní výkon rozhodčích nálezů je zajištěn systémem dvoustranných a mnohostranných smluv, na nichž Česká republika významně participuje³. Prakticky ve všech dvoustranných tzv. smlouvách o právní pomoci je zakotven vzájemný závazek obou smluvních stran za stanovených podmínek uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy vydané rozhodci smluvních stran⁴.

I my jsme v souvislosti s rozhodčím řízením přesvědčeni, že právě širší využití zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, přispěje k vyšší stabilizaci podnikatelských vztahů zejména tím, že díky své rychlosti a nižší finanční náročnosti umožní zajištění ochrany práv podnikatelských subjektů výhodněji, než je tomu dosud. Je však třeba, aby se rozhodčí řízení dostalo do většího povědomí veřejnosti, což se nestane vzájemnou kritikou jednotlivých stálých i nestálých rozhodčích institucí, u nichž jsou asociováni jednotliví rozhodci, ale jen a pouze “poctivou prací” jak v aplikační rozhodčí praxi, tak na teoretické bázi při zkoumání jednotlivých sporných teoretických východisek a fenoménů. Tento článek si neklade za cíl tuto diskusi nastartovat, natolik se vnitřně “sebeneoceňuje”, chce však být důstojnou reakcí na “teoreticko-právní při”, která se v poslední době na poli české arbitralistiky odehrává a která je – mimo její mediální roviny, která zas tak zajímavá není – zajímavou a poučnou právněvědní disputací.

II.

V právní praxi rozhodčího řízení reglementované v českém právním řádu zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčího řízení vygenerovala otázka, zda lze v rozhodčím řízení rozhodovat o soudním prodeji zástavy ve smyslu ust. § 200y zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řízení (občanský soudní řád), dále jen „o.s.ř.“ Uvedený dotaz vznikl v souvislosti s námitkou žalované strany ve sporu o soudní prodej zástavy, který byl rozhodci zapsanému na seznamu rozhodců arbitrážního centra Rozhodčí soud České republiky předložen zástavním věřitelem společně s návrhem na nařízení soudního prodeje zástavy zástavního dlužníka.

Na úvod stručně připomeňme východiska pro řešení dané právní problematiky, kterým je v první řadě ust. § 2 z.r.ř. uvozené rubrikou „ Rozhodčí smlouva“ a stanovící, že s trany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Uvedená pozitivní definice zakládá tzv. arbitrabilitu sporu před rozhodci ad hoc nebo stálým rozhodčím soudem, a vyplývá z ní jednoznačně, že v rozhodčím řízení lze rozhodovat spory majetkové, za předpokladu, že by k jejich projednání byla jinak dána pravomoc soudu obecní soustavy, s výjimkami stanovenými taxativně v předmětném ustanovení zákonem, tedy s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání. K tomu doplňme, že pokud by měl pro určité spory být ze zákona příslušný jiný orgán než soud, nebyla by arbitrabilita dána, neboť rozhodčí řízení substituuje za zákonem stanovených podmínek právě jen řízení soudní, nikoliv však řízení správní či jiná řízení, vedená jiným orgánem než soudem.

Stran legálního vymezení arbitrability sporu podle z.r.ř., lze citovat zákonnou úpravu obsaženou v ust. § 2 odst. 2 z.r.ř., kde se stanoví, že rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. V poznámce pod čarou je potom odkazováno na ust. § 99 o.s.ř. Podle odstavce třetího téhož paragrafového ustanovení se rozhodčí smlouva může týkat

a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo

b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka).

A konečně lze citovat ustanoení § 2 odst. 4 z.r.ř. stanovící, že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Není proto v arbitrážní praxi sporu o tom, že základem rozhodčího řízení je platná rozhodčí doložka, jak dovozuje soudně doktrina⁵.

III.

V návaznosti na arbitrabilitu sporu , teey na otázku, jaké spory lze vůbec projednat v rozhodčím řízení, se v praxi rozhodčího řízení vyskytlo několik otázek, které jsou zpravidla bez bližších doktrinárních explikací řešeny “za pochodu”. Jednou z nich je i otázka, zda lze v rozhodčím řízení řešit spory týkající se tzv. soudního prodeje zástavy. Ve vztahu k soudnímu prodeji zástavy upravenému v ust. § 200y o.s.ř. a případnému projednání věci a jejím rozhodnutí v rozhodčím řízení lze konstatovat následující. Soudní prodej zástavy je upraven v Hlavě páté o.s.ř. uvozené názvem Zvláštní ustanovení, kde jsou upravena zejména tzv. nesporná řízení . Jak konstatuje shodně doktrina, v nesporném řízení nelze uzavřít smír⁶, z čehož by ve vztahu k ust. § 2 odst. 2 z.r.ř., který byl citován výše a jež váže arbitrabilitu sporu an podmínku možnosti uzavřít ve věci smír, bylo lze dovozovat, že soudní prodej zástavy v rozhodčím řízení realizovat nelze.

Při bližším pohledu na zákonnou úpravu smíru na straně jedné a soudního prodeje zástavy na straně druhí však zjistíme, že věc není tak jednoduchá a černobílá, neboť věci spadající pod dosah ustanovení o nesporném řízení nelze automaticky řadit vedle sebe ani co do jejich vztahu k oficialitě řízení nebo k zájmu státu na ingerenci a aplikaci vyšetřovací zásady, která je jinak nespornému řízení vlastní. Je jistě rozdíl mezi klasickým nesporným řízení, kde se zájem státu na „objektivitě“ řízení zrcadlí více než zřejmě a kde se proto v plné míře uplatňuje zásada materiální pravd y, která je kontradiktornímu řízení naopak cizí. Mezi taková řízení lze jistě řadit řízení stran záležitostí týkajících se nezletilých, když do této skupiny nesporných řízení patří zejména péče soudu o nezletilé, věci poručenské, povolení uzavřít manželství, určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, řízení o tom, zda je třeba souhlasu rodičů k osvojení a řízení o osvojení. Do další skupiny⁷ nesporných řízení lze zařadit řízení, která se týkají zletilých osob, když k této skupině se řadí řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické a řízení detenční (tj. o přípustnosti zadržení v ústavu zdravotnické péče). Nesporných řízení je více skupin, a zvláštní ustanovení o jednotlivých druzích nesporných řízení jsou koncentrována, jak bylo řečeno shora, v hlavě páté třetí části občanského soudního řádu. Existují však řízení, která je třeba rovněž považovat na řízení nesporná a která jsou upravena v o.s.ř. v jiných souvislostech⁸. Někdy se má za to, že samostatnou skupinu nesporných řízení tvoří řízení o soudním prodeji zástavy, kdy toto řízení představuje jednu ze tří alternativ, jak realizovat uhrazovací funkci zástavního práva⁹.

Pokud by patřilo řízení o soudním prodeji zástavy mezi řízení nesporná, platilo by v souvislosti s obecnou zásadou, že v nesporném řízení nelze uzavřít smír, nebyla by arbitrabilita sporu dána a řízení o soudním prodeji zástavy by v rozhodčím řízení projednat nebylo lze. Autor tohoto příspěvku je však názoru, že takový závěr by nebyl po právní stránce správný, a to z několika následně uvedených důvodů.

Především, nelze bez výhrad přijmout závěr, že soudní prodej zástavy je řízením nesporným. Uvedené řízení je sice upraveno v hlavě páté části třetí o.s.ř., to ale samo o sobě ještě nic nevypovídá o povaze tam zařazeného řízení. Podíváme-li se na konkrétní ustanovení řízení o soudním prodeji zástavy, dočteme se v ust. § 200y o.s.ř. uvozeném rubrikou „Řízení o soudním prodeji zástavy“, že (citace) „ řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy “. V odstavci druhém je dále vymezen okruh účastníků soudního řízení, a to tak, že účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník.

Z takto nastavené právní úpravy je zřejmé, že o nespornosti řízení nemůže být v daném případě řeči, když uvedené řízení se vyznačuje znaky charakteristickými pro řízení sporné, a nikoliv naopak. Zcela absentuje prvek oficióznosti , který je pro řízení nesporné charakteristický, řízení se naopak spravuje zcela zásadou dispoziční , když je lze ex lege zahájit pouze na návrh zástavního věřitele, který má postavení žalobce, a to žalobou, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Stranou žalovanou je zástavní dlužník, který má v dotčeném řízení postavení pasivně legitimovaného, obdobně jako pasivně legitimované subjekty kteréhokoliv jiného sporného řízení.

Rovněž stran dokazování je právní úprava řízení o soudním prodeji zástavy obdobná jako právní úprava standardního sporného řízení, když zákon stanoví, že soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem (srov. ust. § 200z odst. 1 o.s.ř.). je tedy zřejmé, že žalobce (zástavního věřitele) tíží břemeno důkazní a povinnost tvrzení tak, jak tíží žalobce v každém sporném řízení.

IV.

Z uvedeného a ze zákonné úpravy, ať ji čteme jakkoliv pozorně, však nelze v žádném případě dovodit zákaz uzavření smíru mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, jak je tento zákaz dán u těch nesporných řízení, kde je z důvodů společensko-sociální ochrany určitých subjektů práva dána ingerence státu a řízení postaveno na zásadě vyšetřovací a aktivní roli soudu v řízení. Lze tak konstatovat, že v řízení o soudním prodeji zástavy lze prostě a jednoduše smír uzavřít z důvodu, že soudní prodej zástavy je řízení sporné. Je pravdou, že v učebnicích je sice někdy toto řízení uváděno v oddílech u nesporných řízení, ale tak je tomu s největší pravděpodobností pouze ze systematických důvodů, neboť je obdobně jako nesporná řízení zařazeno v občanském soudním řádu v tzv. Zvláštních ustanoveních. Vše, co je ve Zvláštních ustanoveních uvedeno, však za nesporné řízení považovat nelze a jednotlivá řízení je nezbytné vždy selektovat výhradně na základě jejich charakteristických znaků a zásad, kterými se to či ono řízení spravuje. Taxativní (tj. úplný) výčet nesporných řízení však v českém právním řádu obsahuje § 120 odst. 2 o.s.ř.¹⁰. Zde se stanoví, že ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení ve věcech obchodního rejstříku, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Jak je patrno z uvedeného výčtu nesporných řízení, soudní prodej zástavy v tomto ustanovení uveden není. Je totiž zřejmé, že

•  nesporné řízení je charakteristické tím, že se zahajuje bez návrhu anebo (maximálně), že jej lze zahájit bez návrhu anebo rovněž na návrh, kdežto řízení sporné lze pochopitelně zahájit pouze na návrh – obdobně řízení o soudní prodej zástavy lze zahájit stejně jako řízení sporné pouze na návrh,

•  nesporná řízení nemají často „protistranu“, tj. řízení se vede jen s jednou stranou – typicky řízení o dědictví provádí notář individuálně, řízení o úschovách vede soud se schovatelem, řízení o osvojení s osvojencem a osvojitelem apod. Soudní prodej zástavy nemá ale oficiózni charakter, ale má charakter kontradiktorní – na jedné straně je zástavní věřitel, na druhé straně zástavní dlužník, ti se přou, navrhují důkazy apod., jedná se tedy svoji povahou o standardní sporné řízení, se stejnými postupy a pravidly,

•  obdobně se v řízení o soudním prodeji zástavy nejedná o spor, kde je obsažen prvek veřejného zájmu, jak je to pro nesporná řízení typické (osvojení, manželství, atd.),

•  stejně tak se v řízení o soudní prodej zástavy musí hradit náklady řízení, což pro nesporná řízení neplatí, srov. opět Winterová in Civilní právo procesní, na str. 391 dole – že „ z hlediska náhrady nákladů řízení nelze v nesporném řízení použít hledisko úspěchu ve věci “ – tomu lze rozumět u řízení typu osvojení a dalších nesporných řízení, ale u řízení o soudní prodej zástavy, které má kontradiktorní (spornou) povahu, tomu tak logicky bát nemůže (nelze přeci připustit závěr, aby náklady řízení nesl ten, kdo ve sporu uspěl).

Ve vztahu k arbitralitě sporu o soudním prodeji zástavy lze ještě citovat zákonnou úpravu smíru, která se posuzovaného případu týká, v ust. § 99 odst. 1 o.s.ř. se stanoví, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Podle § 99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. A konečně, odstavec třetí stejného paragrafu stanoví, že schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.

Komentář prof. Bělohlávka k rozhodčímu řízení¹¹, který se rovněž relativně podrobně zabývá otázkou arbitrality sporu, mj. uvádí, že trendy zužující arbitrabilitu sporů jsou v rozporu se zákonem, a že je třeba vždy zkoumat „ povahu věci “, tedy zda má povahu kontradiktorní (spornou), kde strany mohou navrhovat důkazy a disponovat předmětem řízení, anebo povahu nespornou, kde strany předmětem řízení disponovat nemohou.

Samotná zákonná úprava ust, § 2 odst. 2 z.r.ř. omezující možnost uzavřít rozhodčí doložku a věc projednat v rozhodčím řízení na vztahy, v nichž lze uzavřít smír ve smyslu ust. § 99 o.s.ř., se v praxi arbitrážního řízení nesetkává ze strany některých renomovaných autorů vždy s pochopení a je podle názoru autora tohoto příspěvku často kritizována, a to právě z důvodu neúměrného zužování předmětu majetkového sporu¹². Podle ustanovení § 99 odst. 1 o.s.ř. častníci sporu uzavřít smír, připouští-li to povaha věci. Každopádně povaha věci nepřipouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž účastníci nejsou v typickém dvoustranném poměru, a jestliže hmotně-právní úprava aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Podle názoru prof. Bělohlávka se jedná zejména o věci, v nichž může soud zahájit řízení i bez návrhu ve smyslu ust. § 81 odst. 1 o.s.ř. Ve vztahu k námi traktovanému tématu je nutno poznamenat, že řízení o soudním prodej zástavy v uvedeném ustanovení uvedeno není, což je dalším důkazem skutečnosti, že soudní prodej zástavy je arbitrabilní a je možno jej na návrh žalobce realizovat v rozhodčím řízení.

V. Závěr

Je zřejmé, že v řízení o soudním prodeji zástavy strany disponují předmětem řízení, přou se, navrhují důkazy a že jde tedy povahou věci o klasické kontradiktorní řízení. Opak by neodpovídal ani výslovnému znění zákona, kde proti sobě stojí 2 strany sporu, zástavní věřitel v právním postavení žalobce, který nese důkazní břemeno, a zástavní dlužník na straně druhé atd.

Nadto je dále zřejmé a žádný výslovný ani kogentní právní úpravou implicitně vyřčený zákaz tomu nebrání, že se zástavní věřitel jako účastník řízení o soudní prodej zástavy může před soudem se zástavním dlužníkem dohodnout, že navrhuje takové a onaké podmínky smíru; soud v daném případě iniciativu spočívající v nabídce smírného vyřešení sporu jen uvítá a uvedenou dohodu v případě souhlasu obou stran sporu schválí. Znamená to, že řízení o soudní prodej zástavy lze projednat a rozhodnout o něm v rámci rozhodčího řízení, a to z více důvodů uvedených shora a to zejména s ohledem na to, že toto řízení není klasickým řízením nesporným a lze v jeho rámci uzavřít smír. Z tohoto důvodu je také spor o soudní prodej zástavy arbitrabilní ve smyslu § 2 zákona o rozhodčím řízení a lze jej rozhodci předložit k projednání a rozhodnutí tak, jak bylo dovozeno shora.

V Praze dne 03.02.2006

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.

Autor je předseda RSČR

_______________________________________________________

¹Lisse, L.: Jmenování a volba rozhodce nebo stálých rozhodčích soudů, Obchodní právo 12/2005, str. 2-11

² Třicetidenní lhůta podle uvedeného ustanovení není lhůtou prekluzivní, ale je ji třeba s přihlédnutím k jejímu charakteru a systematické kompozici vykládat výhradně jako lhůtu pořádkovou, jejímž účelem je poskytnout v praxi dostatečný časový prostor žalované straně k výběru a jmenování svého rozhodce v rámci své svobody (autonomie) vůle.

³ Česká republika je smluvní stranou řady mezinárodních dohod týkajících se rozhodčího řízení a uznávání výkonu cizích rozhodčích nálezů, za všechny jmenujme tzv. Newyorskou úmluvu, která byla publikována ve Sbírce zákonů jako Vyhláška č. 74/1959 Sb.ze dne 6. listopadu 1959, o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (NEWYORSKÁ ÚMLUVA), nebo dále obdobnou dohodu na evropské úrovni, publikovanou jako vyhláška č. 176/1964 Sb. ministra zahraničních věcí ze dne 3. srpna 1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (EVROPSKÁ ÚMLUVA O ARBITRÁŽI) atd.

⁴ in Novák, J .: Obchodní spory a rozhodce, Hospodářské noviny 1995

⁵ srov. např. Lisse, L.: K právnímu postavení arbitrážních center, Bulletin advokacie, 01/2006, str. 52 an.40-44, dále in Růžička, K .: Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení, Bulletin advokacie, 10/2005, str. 52 an., Bělohlávek, A. : Rozhodčí řízení ad hoc vs. rozhodčí řízení před stálými rozhodčími soudy a postavení tzv. rozhodčích center, Bulletin advokacie, 10/2005, str. 54 an., Lisse, L.: K právnímu postavení arbitrážních center, Bulletin advokacie, 01/2006, str. 52 an.40-44

⁶Winterová, A .: Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde, Praha 2004, str. 390

⁷Winterová, A .: Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde, Praha 2004, str. 394

⁸Winterová, A .: Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde, Praha 2004, str. 395

⁹ vedle tohoto řízení jsou těmito alternativami prodej zástavy podle ust. § 338a v rámci výkonu rozhodnutí a prodej zástavy veřejnou dražbou, srov. Winterová, A .: Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde, Praha 2004, str. 394

¹⁰Winterová, A .: Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde, Praha 2004, str. 390, kde autorka uvádí, že v § 120 odst. 2 o.s.ř. obsahuje zákon taxativní výčet řízení, pro něž platí povinnost soudu provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu (tento výčet má širší význam, neboť představuje “prozatímní” definici nespornho řízení, na níž odkazují i jiná ustanovení o.s.ř.)

¹¹Bělohlávek, A .: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. .Komentář. 1. vydání. Praha : 2004. C .H.Beck. 701 s.; jmenovaný autor je rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze, Mezinárodního rozhodčího soudu při Hospodářské komoře Rakouska / Vídeň, Mezinárodního rozhodčího soudu při Obchodně-průmyslové komoře Ukrajiny/Kyjev, členem arbitrážní komise Mezinárodní obchodní komory (ICC) v Paříži a členem Národního výboru Mezinárodní obchodní komory (ICC) v České republice, členem České ekonomické společnosti, národním presidentem Světové asociace právníků (World Jurist Association) ashington D.C./USA, presidentem Světové asociace advokátů (World Association of Lawyers) Washington D.C/USA, členem komise Světového občanského soudu (Citizens World Court) / USA, profesorem na katedře práva Ekonomické fakulty Technické univerzity Ostrava, a zastává celou řadu dalších významných funkcí nejen na poli arbitralistiky a advokaci

¹²Bělohlávek, A .: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. .Komentář. 1. vydání. Praha : 2004. C .H.-Beck. Str. 28: “V kontextu s problémem arbitrality, tj. možnosti založit pravomoc rozhodců sjednáním rozhodčí smlouvy, se jeví významným a poněkud sporným především ust. 2 odst. 2 z.r.ř., přičemž zde je dána návaznost na ustanovení § 99 o.s.ř.”.