Jc 12/2001 20 Cdo 2002

Vada ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. 1) může spočívat i v tom, že soud o věci jednal a rozhodl, ačkoliv žalovaný při svém prvním úkonu ve věci (§ 106 odst. 1 o.s.ř.) uplatnil námitku, že podle smlouvy účastníků věc měla být projednána v řízení před rozhodci. Jestliže však žalovaný tuto námitku uplatnil později, zůstává pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci zachována.

1) Poznámka: § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000, nyní viz. § 229 odst.1 písm.a) ve znění účinném od 01.01.2001

O d ů v o d n ě n í

Krajský soud usnesením ze dne 15.6.2000, čj. 10 Co 599/2000-44, zrušil usnesení ze dne 5.4.2000, čj. 10 C 67/99-35, jímž okresní soud zastavil řízení o žalobě na vyklizení označených nemovitostí, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že žalovaná námitku, že věc má být podle dodatku nájemní smlouvy účastníků ze dne 25.4.1997, uzavřeného dne 1.10.1998, projednána v řízení před rozhodci - neuplatnila při prvním svém úkonu ve věci samé (za který měl soud prvního stupně její vyjádření k žalobě ze dne 9.8.1999). Za první úkon žalované ve věci samé totiž odvolací soud považoval již vyjádření, jež podala u soudu osobně dne 28.4.1999, a které tuto námitku neobsahovalo. Důvod k zastavení řízení podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu zde tedy nebyl.

Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., namítajíc, že v řízení došlo k vadám dle § 237 o.s.ř. a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a) a d) o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není ve věci dána pravomoc soudu a existenci dovolacího důvodu popsaného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. v tom, že ve vztahu ke správně zjištěnému skutkovému stavu správně použitý právní předpis byl nesprávně vyložen. V řízení před soudem prvního stupně již při prvním úkonu ve věci (ve vyjádření k žalobě, respektive v doplnění vyjádření k žalobě) namítla, že věc má být projednána v řízení před rozhodcem, a to v souladu s tzv. rozhodčí doložkou účastníků ze dne 25.4.1997. V rámci tohoto úkonu, který dovolatelka vůči soudu učinila ještě před nařízením prvního jednání v posuzované věci, byla uplatněna námitka nedostatku podmínky soudního řízení. Ve shodě s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, je ve věci založena pravomoc rozhodce. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, 238a a 239 o.s.ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř.

Oproti očekávání dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť usnesení odvolacího soudu není usnesením, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě jímž věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené usnesení není usnesením potvrzujícím.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatelka.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.

Podle ustanovení § 7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).

Z ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. pak vyplývá, že jakmile soud k námitce odpůrce uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl se věcí zabývat.

Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že spor o vyklizení nemovitostí, založený na tvrzení, že žalobce účinně odstoupil od nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 25.4.1997, je sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů účastníků, který obecně – v intencích § 7 odst. 1 o.s.ř. - podléhá soudní pravomoci. Otázkou je, zda soud nepřišel od možnost věc projednat a rozhodnout prostřednictvím námitky žalované, vycházející z úpravy obsažené v ustanovení § 106 o.s.ř., že věc má být podle smlouvy účastníků projednána před rozhodci. Ustanovení § 106 o.s.ř. je věnováno úpravě postupu soudu v případě konfliktu soudní pravomoci s pravomocí rozhodců. Překážku rozhodčí smlouvy v řízení před soudem nezkoumá soud z úřední povinnosti, nýbrž pouze k námitce účastníka, který je ve sporu žalovaným; takovou námitku však žalovaný může uplatnit - stejně jako námitku místní nepříslušnosti - nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé. Stane-li se tak, a jde-li o námitku důvodnou (potud, že rozhodčí smlouva byla stranami sjednána v souladu se zákonem), soud přichází o kompetenci o věci jednat a rozhodnout ji (jinak obecně platná zásada “perpetuatio jurisdictionis” se v takovém případě neprosadí).

Pro závěr o existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je tedy určující, zda žalovaná námitku, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána před rozhodci, vskutku uplatnila při svém prvním úkonu ve věci.

Z obsahu spisu se podává, že prvním úkonem žalované ve věci bylo písemné vyjádření k žalobě (č.l. 12), datované 23.4.1999 a podané u soudu osobně téhož dne. Jde o určitý a srozumitelný procesní úkon, jenž splňuje všechny obsahové náležitosti podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.), a v jehož rámci se žalovaná (s poukazem na to, že žalobcovo odstoupení od smlouvy je neplatné, a že i při platném odstoupení od smlouvy nájemní vztah trvá, jelikož se obnovil dle § 676 odst. 2 obč. zák.) domáhala zamítnutí žaloby. Námitku, že projednání věci před soudem brání rozhodčí smlouva, však toto podání neobsahuje. Tuto námitku žalovaná uplatnila až v písemném podání ze dne 9.8.1999, podaném u soudu osobně dne 11.8.1999 (č.l. 17), označeném jako doplnění vyjádření k návrhu, tedy po více než třech měsících od svého prvního úkonu ve věci.

Na tomto základě lze uzavřít, že žalovaná námitku opírající se o ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. uplatnila opožděně, takže pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci zůstala zachována; vadou dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř tudíž řízení rovněž netrpí.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.